Po hlavních městech Velké Británie a Německa, rozhodl jsem se navštívit město ze všech nejhlavnější. Brno

Nikdy jsem v Brně vlastně nebyl. Byl jsem párkrát na nádraží při cestách do Kyjova (a jinam). A pak jsem byl na Gambrineusu. To jsem ale z Brna viděl jenom vnitřek výstaviště a vnitřek IKEA. A projel se šalinó.

Od té doby se mi do Brna chtělo ještě míň než předtim. Inu, co by taky cajzl dělal v Brně, že jo. A z Brna chodily velmi různé informace od chrabrých lidí, kteří jej navštívili. Třeba Ailyn ho vždycky vychvalovala. Jiní zase říkali: “Tam nejezdi, je to tam samej bazmeg!” Nebo třeba: “Život na kolejích v Brně je o něčem jiném.” — Moje oblíbené 🙂

Poté, co bylo zjištěno, že v Brně se nachází klíčová buňka mého čtenářstva, nešlo již dále odolávat… musel jsem to prostě risknout. A tak jsem si sbalil buchty do utěrky, zauzloval, dal na klacek a vydal se do světa. Využil jsem k tomu rectuskej den. (Nebo rektorskej?) Kdo jste četl Pána prstenů, tak víte, že cesta na Východ bejvá dost krutá a nebezpečná (a ještě vám uhryznou prst).

Cesta študákem byla hrozná, ale nechci vás tim zatěžovat. To by vydalo na další článek. Odjezd z Brna, to potom byly pořádný nervy v tom brněnskym chaosu, ale nějak jsem si už prorazil cestu. Též by vydalo na samostatnej článek.

Myslel jsem, že v Brně vylezu z autobusu a tam přindó tyhle fanfáry a Průvodkyně Zrzka mě uvítá. Ale uvítali mě jenom bezdomovci. Hm, no pěkně. Ani nevíte, jak neuvěřitelně mě dokáže vytočit, když má někdo půl hodiny (!) zpoždění. Ale bylo pěkně a aspoň jsem si prohlíd nádraží a okolí. A taky mapu. Nakonec mi zbylo než tento poklesek s velkorysým úsměvem anglického gentlemana 😎 přejít. 🙂

A pak začala kulometná dávka, vážení a milí přátelé. Takovou kadenci slov jsem ještě neviděl. :mrgreen: Měl jsem strach, že mi z toho uletí čepice… Došli jsme na Svoboďák (to jsem teď chtěl zamachrovat, jak se vyznám v Brně 😉 ) a já už začínal tušit. Potom nějaký ty uličky (čára?), fakulta, park… tušení sílilo…

Byl jsem tam příliš krátce na to, abych mohl činit nějaké kategorické soudy, ale každopádně se mi to město fakt líbilo. Podle mě k Brnu sedí přirovnání, co mě napadlo, když jsem šel ráno do práce. Brno je kdesi na půl cesty mezi reálným socialismem a rakouským pořádkem, přičemž ten druhý pomalu ale jistě vítězí.

Uklizené a přítulné parky, náměstíčka a uličky — vyrazilo mi to dech. Dojem mírně kazí právě jenom ty poslední zbytky sorely a nutného doprovodu v podobě socialistického bordelu. Takže za centrum (neb nic jiného jsem neviděl) dostává Brno velký palec nahoru.

Samozřejmě mi moje průvodkyně nezapomněla na každym rohu zmínit, že “Brno miluje”, “Brno je krásný” a “tady by chtěla bydlet”.

U Vačice dělaj vynikající palačinky za málo peněz… a taky se tam dá potkat Brunetka 🙂

Ono vlastně celý brněnský centrum přesně vystihuje Ailynin výraz město studentů. Samej študák to tam je. Až jsem se z toho cejtil divně. To mi připomíná, že i fakulta je hrozně pěkná. Moderní části jsou do ní vsazeny poměrně nenásilně. (Což není případ odporného baráku Omega na náměstí — to je na pěst.)

Průvodkyně byla bezvadná. Víc než to. Jen si to někdy zkuste — zabavit mě na 7 hodin v cizím městě, to fakt neni jednoduchej úkol, myslim. Ani chvilku jsem se nenudil, dokonce se mě snažila mírně opít, což se jí ale nepovedlo a radši si pak dala kofolu 😯 .

Zkrátka a dobře. Cestování trvalo 7 hodin, prohlídka taktéž. Rozhodně to za to stálo a doufám, že další návštěvu Brna nebudu odkládat zase 22 let 🙂

Kdo zná Průvodkyni, nechť se zeptá jí, jak to vypadalo z druhý strany. Nebo radši ne, zkazili byste si o mně mínění. 😉

Zdarec, Brno…