Jak získat práci v Evropské komisi? Lžete jako Sikorski

Věrný čtenář jistě ví, že nejlepší job na světě je práce europoslance. Ale to platí pouze, když jste absolutní nicka a jenom leštíte partajní kliky. Pokud to děláte dostatečně snaživě a dostatečně přesvědčivě kýváte na všechno, co řeknou důležití lidé, dostanete fleka v europarlamentu.

Pokud už jste se dostali na nejvyšší posty, např. do vlády, práce europoslance není nic pro vás a za 400 tisíc Kč měsíčně byste si logicky museli připadat jako socka. Naštěstí pamatuje věrnostní program Evropské unie i na vás, a proto nabízí práci eurokomisaře a jiná de luxe místa pro náročné zákazníky.

Jenže na takovéhle místo už se nedostanete omylem. To si musíte odpracovat. Známe několik způsobů, jak se do Komise dostat. Třeba buďte aktivním členem Nejvyššího sovětu jako estonský komisař Siim Kallas, buďte kamarád místního diktátora jako László Kovács, buďte KGBák jako Štefan Füle nebo kněžna Ashtonová.

Pokud už jste prošvihli sovětské časy, nezoufejte. I pro vás je v Komisi místo, i když to budete mít trochu těžší. Můžete třeba zpronevěřit sto miliónů korun z vládních fondů jako Jacques Barrot nebo můžete být zapálený maoista jako José Barroso. O svoje místo v Komisi se teď hlasitě přihlásil polský ministr zahraničí Radek Sikorski svojí řečí v Blenheimském paláci (pdf). U nás si projevu všimli Jan Macháček a redaktor České pozice.

Jan Macháček radostně zahýkal jako vždy, když někdo chválí Brusel, a vyzval k analýze toho projevu. Tak dobře:

Projev Sikorského začíná tím, že cituje výsledky průzkumu veřejného mínění od zavedené firmy YouGov, podle nichž si 67 % Britů přeje referendum (19 % proti), přičemž 42 % Britů by hlasovalo pro setrvání v Unii a 34 % pro odchod. Sikorski říká: “Nedělejte to.” Bohužel není jasné, zda myslí, aby Britové nepořádali referendum, nebo aby neodcházeli z Unie.

Jak víme, tak nikdo, kdo je mladší než 53 let, se v Británii nikdy nemohl vyjádřit k tomu, zda chce v Evropské unii být. Takže základní slušnost velí uspořádat referendum. Sikorski ale nejspíše myslel: “Neodcházejte,” protože celá jeho řeč se potom točí kolem toho, proč je Evropská unie skvělá, ne proč je referendum špatné.

Sikorski si myslí, že je přesným prototypem britského konzervativce, ale na rozdíl od nich není euroskeptik. Označil osm “mýtů” o EU, které “vyvrátil”. Podívejme se na ně.

Mýtus č. 1: Obchod Velké Británie s EU je méně důležitý než se zbytkem světa.

Tento mýtus je údajně vyvrácen tím, že Británie má obchodní deficit s Čínou a Ruskem, ale ne s EU. Takže pro nedouky si znovu zopakujeme: Vývoz je náklad! Komu to stále není jasné, nechť se zde ponoří do četby. Británie (stejně tak i ČR) potřebuje vystoupit z evropské celní unie. Celní sazebník, čítající přes 10 tisíc položek, zabraňuje našim občanům, aby si mohli kupovat levnější věci z Číny, Ruska, Indie atp. A zabraňuje obyvatelům rozvojových zemí, aby prodávali svoje zboží k nám, nemůžou tak využít svoji komparativní výhodu a zůstávají chudí.

Kromě toho, odchodem z EU nepřestává být Británie signatářem Smlouvy o Evropském hospodářském prostoru. Takže i po odchodu z EU budou Britové moci vesele obchodovat bez celních překážek s těmi, kteří v ráji jistot a prosperity zůstanou. Pro hloupé polské ministry to vysvětluje Nigel Farage:

Sikorski ale říká totéž, co často říkají internetoví komentátoři pod články Svobodných: “S tím nepočítejte. Mnoho evropských států bude cítit zášť vůči zemi, která EU — v jejich očích — sobecky opustí.”

Skutečně chceme být v jedné unii se zmrdy, kteří nás chtějí takto vydírat?

Mýtus č. 2: EU nutí Británii přijímat zákony ohledně lidských práv, které se příčí britské tradici.

Sikorski správně říká, že jde o Evropský soud pro lidská práva, který není součástí EU. Jenže členové EU jsou povinně signatáři Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na jejíž dodržování soud dohlíží.

Navíc zde Sikorski používá jakýsi modifikovaný argument ad hominem, když říká, že tento soud je britský vynález. No a co?

Mýtus č. 3: Británie financováním EU zbankrotuje.

Tady Sikorski neumí vydělit britský příspěvek počtem obyvatel a tvrdí, že příspěvek je 15 liber na obyvatele, namísto správných 150 liber.

Je pravda, že příspěvky do EU nemají nijakou závratnou výši, pokud je srovnáme s domácími výdaji, včetně nesmyslných výdajů na obsluhu státního dluhu. Ale politická realita ukazuje, že jakékoliv úspory jsou pro politiky velice obtížné. A pokud už se jim povede něco uspořit, Brusel si okamžitě řekne o více peněz.

Mýtus č. 4: Británie se topí v evropské byrokracii.

Sikorski nabízí starou známou písničku. Řekne, že počet bruselských úředníků je poloviční, než odpovídá skutečnosti, a pak řekne, že to je menší číslo než počet úředníků někde jinde. Margaret Thatcherová používala Úřad pro Skotsko, čeští eurohujeři pařížskou radnici, Sikorskému se zalíbil britský finančák.

Samotnému Sikorskému vůbec není divné, že srovnává nesrovnatelné, když o odstavec výše mluvil o tom, že národní vlády mají padesátkrát větší rozpočet. Sám Edmund Stoiber, což není žádný euroskeptik, uvedl, že z evropského rozpočtu zabere 20 % administrativa.

V těchto počtech se navíc zapomíná na originální parazitickou strategii EU. Pro svoji administrativu totiž EU vyžaduje armády úředníků přímo v členských státech — na ministerstvech, na krajských a městských úřadech, v centrálních bankách, na univerzitách nebo ve firmách na eurodotace. Tyto úředníky živíme z vlastního rozpočtu (ty v Bruseli samozřejmě taky, ale tam jsou aspoň formálně placeni z eurorozpočtu) a dělají zcela neefektivní činnost, namísto toho, aby dělali něco prospěšného v jakémkoliv jiném zaměstnání.

Mýtus č. 5: Británie se topí v zákonech, které přichází z Brusele.

Sikorski se se svými kolegy prý vždy dobře zasměje, když slyší o banánové směrnici nebo europárcích. A že prý to není vina Komise. Odsouhlasily si to všechny členské státy. Je úplně jedno, kdo co vymyslel. Komise, jakožto jediný orgán se zákonodárnou iniciativou, tyto a jiné směrnice navrhla a členské státy je musely přijmout. Zda je předtím nějaký předposraný ministr nebo úředník daného členského státu podpořil, není relevantní. Relevantní je, že tyto nesmysly by národními parlamenty nikdy neprošly.

Sikorski taky uvádí nějaká svoje čísla o tom, kolik zákonů vzniká v Bruseli. Prý čerpá ze statistik Dolní sněmovny a prý v Británii pochází z Brusele pouze 10 % zákonů. Neznám přesně proces transpozice bruselských směrnic v Británii, takže se nemůžu kvalifikovaně vyjádřit. Důležité ale je, že německé ministerstvo spravedlnosti spočítalo, že z Brusele pochází 84 % německých zákonů.

Inu, ta bruselská armáda byrokratů — která podle Sikorského neexistuje — chrlí směrnice ostošest. Tak se nedivte.

Mýtus č. 6: Evropská komise je pařeniště socialismu.

To prý není pravda, což dokazuje Open Sky (viz projev Michaela O’Learyho) nebo energetický trh.

I kdyby to byla pravda (není, ale i kdyby), tak se mi to zdá trochu málo. Na to, že každý týden přijde z Brusele něco jako nárok na dovolenou v Karibiku, zdražení pojistného pro ženy, zákaz žárovek, LCD televizí, sprchových hlavic, prkének na WC, zpomalení eskalátorů, vysavačů, benzínu,… mohl bych pokračovat donekonečna. Podívejte se třeba na Jeden den Ivana Děnisoviče v Evropské unii. Ráj laissez-faire, co říkáte?

Mýtus č. 7: Skrze invazivní sociální politiku brání EU pracovitým Britům v tom, aby mohli pracovat déle než nezodpovědní obyvatelé z jiných států.

Sikorski se snaží vyvrátit tenhle mýtus tím, že říká, že průměrný Řek odpracuje týdně o šest hodin víc než průměrný Angličan. Tipoval bych, že v Británii bude víc žen, které nepracují vůbec nebo jenom hodně málo, takže to tento průměr docela stáhne dolů. O pracovních návycích Řeků asi není třeba mnoho mluvit.

Pravdou navíc je, že maximální pracovní týden v EU má 48 hodin a spousta firem i zaměstnanců s tím má problémy. A je jedno, jestli jejich manželky nebo bratranci pracují osmičky, dvanáctky nebo nepracují vůbec a jestli jsou z Británie nebo Řecka.

Mýtus č. 8: Návrh nové eurolegislativy ohledně pesticidů by zabránil zahrádkářům v používání kávového lógru pro boj se slimáky.

Prý to není pravda. Nevyznám se v tom, ale každopádně nechápu, PROČ musí Evropská unie přijímat směrnici o pesticidech. Je to snad nějaký panevropský problém, který si neumí členské státy vyřešit samy? To je pořád dokola.

A to je všecko. Pravdou je, že Velká Británie (stejně jako Česká republika) neztratí odchodem z EU přístup na evropský trh, ale otevře se jí i celosvětový trh. Bude si moct domluvit svobodné obchodní vztahy s rostoucími ekonomikami jako jsou Indie, Čína nebo Brazílie (koneckonců i Spojené státy). Opět se stane svrchovanou zemí, která si budem moci přijímat zákony takové, které chce sama. Ne takové, které chce Německo nebo Francie, aby podpořily svoje neschopné automobilky nebo líné zemědělce.

Na závěr ještě jedno video:

Update: Stejnou věc podrobil rozboru taky Daniel Hannan »

11 thoughts on “Jak získat práci v Evropské komisi? Lžete jako Sikorski”

  1. mily pane, lzete minimalne stejne jako Sikorski. . . Vas navrh o vystoupeni z celni unie v ramci EU, ktery by dovolil ceskym obcanum kupovat levne vyrobky z Ciny a dalsich podobnych statu, je pro ceske obcany zivotne nebezpecny navrh, protoze by znamenal uz uplnou likvidaci ceskych vyrobnich zavodu, ktere by nemely sanci konkurovat nizkym cenam produktu z techto zemi. Uz nyni je rada ceskych firem, ktere sve vyrobky vyrabeji v Cine a prodavaji v CR. .

  2. Jen bych se rád vyjádřil k té legislativě. Evropská legislativa sice stojí za velkou částí národních právních předpisů, ovšem pro mezinárodní obchod každá evropská směrnice sice znamená potřebu transpozice do českého právního řádu, ale zároveň znamená, že si můžu přestat aktualizovat dalších 26 právních řádů a postupně nemusím používat služeb 26 cizozemských právníků, když se právní řád víceméně sjednocuje – neříkám, že k dobrému, nebo ke zlému. Ale třeba takové nařízení o rozhodném právu nebo soudní příslušnosti Řím I, Řím II, Brusel I apod. neuvěřitelným způsobem usnadnily zjišťování toho, jakým právem se která operace řídí, nebo ke kterému soudu mám podávat jakou žalobu. Dřív jsem se prostě bez portugalského nebo švédského právníka neobešel, a nejen že to bylo dost drahé, ale hlavně to strašně zdržovalo. Dneska stále přibývá základních veřejnoprávních norem, která umožňují flexibilní přeshraniční podnikání i pro menší podnikatele, kteří nemohu zaměstnávat masivní právní oddělení. Stačí prostě znát evropské právo. Za tohle budu EU i její předchůdce skutečně obdivovat, protože to, co se v rámci mezinárodního práva a smluv udělalo za sto let, se v EHS a EU zvládlo za 25.

  3. Fair enough.

    1) Tím ale argumentujete pro Jednotný trh, ne pro EU.

    2) Mnohem, mnohem líp by vaše problémy vyřešila negativní integrace, tj. ostraňování překážek obchodu (včetně licencování apod.), ne vytváření nových.

    3) Jaké procento firem asi obchoduje se všemi 29 ostatními státy z EHP? A jaké procento jenom třeba s jedním, jehož jazyk ovládá? A jaké procento firem vůbec nic neexportuje za hranice? Skutečně si myslíte, že jsou všechny firmy jako ta vaše?

  4. Jistě se víceméně shodneme a administrativní omezení skutečně nemusím, stejně jako každý, kdo by rád expandoval na cizí trhy. Negativní integraci by to chtělo jako mák, ale s administrativními překážkami se člověk nějak naučí bojovat, co mně však dost vadí jsou náklady, které musím vynaložit, abych se na cizím trhu rozkoukal z hlediska právních omezení. Evropská legislativa sice často tvoří nová omezení, ale přece jenom – v první řadě -sjednocuje právní řády, a to “díky” demokratickému deficitu dost razantně. Na rozdíl od národních parlamentů většinou veřejné mínění nemá šanci návrhy nových nařízení a směrnic ovlivnit, protože politici necítí zpětnou vazbu, voliči je volí nebo nevolí podle jiných kritérií, než podle toho, co prosadili v Radě. Takže EU si upeče víceméně, co se jí zachce. Dokud to tedy jsou pravidla typu jednotných bezpečnostních norem, jednotných požadavků na kvalitu výrobku, možnost chránit si ochrannou známku pro celou EU jednou přihláškou, aspoň základní jednotná pravidla pro konkursní řízení (nepopsatelně přínosné, bez nařízení o konkursu byl úpadek zahraničního dlužníka peklo a člověk mnohdy ani nestihl přihlásit pohledávku, když nebyl předem smluvený právník v úpadcově státu, dneska zahraničního věřitele automaticky vyzve správce a stačí popsat pohledávku na obyčejném bílém papíře bez zachování tisíců formálních náležitostí jednotlivých právních řádů) pozitiva převažují, samozřejmě až začnou převažovat pravidla typu, že v představenstvu musí být polovina žen, sice taky bude hezké, že budu vědět, že při založení dceřiné společnosti kdekoliv v EU si musím sehnat několik nových manažerek, ale už asi převládne zhnusení z toho, že je musím najmenovat i do domácích firem. 🙂

    Jednoduše řečeno samozřejmě ideálem je jednotný trh s jednotnými právními řády, ovšem ten dosahován právě pravomocemi, které EU má, bez nich by velká část pravidel nebyla prosazena. Je sice pravda, že státy ESVO jsou jakoby svobodnější, ovšem přistoupily k nařízením a směrnicím přijatým EU vzhledem k tomu, že se jim to vyplatilo, že jich je málo a trh EU je velký. Bojím se, že kdyby byl poměr zemí EU a ESVO vyrovnanější, integrace by se zbrzdila, protože státy ESVO by si vystačily s vlastním trhem – nebo by si myslely, že si vystačí s vlastním trhem.

    Problém, že samozřejmě v tom, že v Bruselu mohou být přijaty i absolutní blbosti, které trh deformují, ovšem to člověk nepocítí zase až tak přímo, a netroufnu si tvrdit, že různé strukturální ekonomické problémy pramení z rozhodnutí EU, od toho tu jsou ostatně ekonomové a politici, “obyčejný” člověk hodnotí to, co řeší každodenně při obchodování a přeshraničním obchodním styku. Ten způsob “evropské vlády” bez zmocnění a kontroly voličů je samozřejmě nebezpečný a chápu, že na něj liberálové nadávají. Musím bohužel připomenout, že poměrně slušně se “panevropsky” podnikalo – samozřejmě pouze v některých odvětvích – i v letech 1939-1945, Němci opravdu sjednotili dost pravidel, u nás může jít třeba i o to řízení na pravé straně. 🙂

    Z hlediska exportéra, který by rád pružně reagoval na měnící se situaci je ideálem pochopitelně jednotná Evropa, to že by v jejím čele stála rozumná vláda, s přímou zpětnou vazbou, by bylo samozřejmě plus. Doufám, že se nezvrtne v nějaký sociální experiment, ovšem zastavení integrace se bojím víc, kolik by toho třeba usnadnilo jednotné obchodní právo! Samozřejmě, že i podnikání v USA nebo v Číně má spoustu překážek, ale v evropské rozdrobenosti tedy nevidím žádnou komparativní výhodu.

  5. To je teda stať — nejste vy náhodou právník? :mrgreen:

    Pořád nevidím důvod, proč se mají vymýšlet nové tisíce předpisů namísto toho, aby se ostatní rušily.

    V zákonech nové země se musíte rozkoukávat pořád, protože evropské směrnice implementují národní parlamenty. Ne jako v USA, kde federální zákony platí přímo a všude přesně stejně.

    Pro jednotnější postup, co se obchodních pravidel týče, není třeba politická unie reprezentovaná zákazem žároek, antidiskriminační směrnicí a nesmyslným zvěstováním zelené apokalypsy (což jsou taky věci, které státy EFTA nijak nezasahují).

    Není pravda, že v Bruselu mohou být přijaty i absolutní blbosti. V Bruselu jsou zásadně přijímány pouze absolutní blbosti, nebo vyloženě škodlivé věci. To první bývá pro obyvatele většinou lepší, pokud tedy komisař Špidla nechce rovnou zakázat sluneční svit.

    Protidemokratičnost Evropy, kterou vy vnímáte jako drobnou vadou na kráse, je ve skutečnosti časovaná bomba. Viz http://youtu.be/w_WRdeIaup4

    V evropské rozdrobenosti je samozřejmě spousta výhod, kterým se dohromady právnicko-ekonomickým žargonem říká “konkurence jurisdikcí”. Pokud někdo něco dělá špatně, ostatní se poučí a dělají to líp. Pokud někdo něco dělá dobře, ostatní to okopírují a mají se líp všichni. Fungovalo to v Evropě v historii, funguje to dnes v USA nebo ve Švýcarsku.

    Viz např.: http://euroseptik.cz/nigel-farage-euroskeptici-jsou-dobri-evropane/

  6. Připadne mi, že chcete vidět jenom jednu stránku mince. Jistě vytváří se nové předpisy, to znamená 1 nová evropská norma, která ale ve většině případů nahrazuje 27 absolutně odlišných norem. A jak to pak dopadá?

    Ukázkový příklad je rozhodnutí německého soudu, že vedení úvěrového účtu …(jdeto.de) a s velkým úspěchem to v čr zatím aplikovalo mnoho desítek lidí a proč to funguje i u nás? Poněvadž se vychází z Evropské směrnice. I to je obrovský pokrok a jsem rád, že když je aplikovaná evropská směrnice v nějakém státě a soud v něm rozhodne, že se někdo chová špatně, tak že je to určité vodítko i pro ostatní, kteří aplikovali to stejnou směrnici. Jistě budete nesouhlasit, že v USA to je jinak a lépe, ale už neřeknete, že to nemůže být jen a pouze kvůli euroskeptikům…

    Obdobně je to u malých firem do 50ti zaměstnanců, víte proč nevyváží? Není to kvůli tomu, že by neuměli jazyky, je to kvůli finanční náročnosti, poněvadž firmička potřebuje fůru certifikátů a dalších věcí jenom aby mohla prodávat v čr a co se stane, když by chtěla prodávat v německu? třeba i jen trochu? má obrovské byrokratické problémy s německými úřady, kdy například neuznají českou certifikaci a požadují německý certifikační proces a výsledek? Ten proces je 3x dražší a ta firmička to raději vzdá a bude si vegetit jenom v čr. To že EU nařídí, že si všechny státy musí uznávat certifikáty, nebo něco podobného znamená obrovský pokrok a snížení bariér vstupu. Jenže to ekonomové, bez praxe v těchto firmách vůbec nevědí…

  7. Scar: Říkáte absolutní nesmysly. Účelem jednotných regulací je chránit německé líné výrobce před konkurencí. Psal jsem o tom už několikrát.

    Tomáš Kábrt: A jak se to vztahuje k článku, prosím jich?

  8. Můžete mi vysvětlit v čem říkám nesmysly? Nejdřív si zjistěte jak je to v praxi a pak těžko budete tvrdit, že je to má chránit…
    Ale chápu akadamik a politický angažovaný člověk musíte prezentovat (ochýbat realitu) tak aby vyhovovala vašemu pohledu 😉

Comments are closed.