Psalo se přesně 22. června LP 2008…

Jak už jsem psal zde, ráno v devět hodin jsem se měl hlásit v Timecraftu, na místě, kde jsem byl za celý svůj mrzký život pouze jednou a měl jsem tam dojít z místa, na kterém jsem byl téže prvně.

To ráno se nad Rosenheimem spustil nehorázně hustý déšť. Používat mapu tak bylo prakticky nemožné.

A já se ztratil, protože namísto do Münchener Straße jsem směřoval do Miesbacher Straße (to víte, spěchal jsem, aby se mi nerozmočila mapa a ty ulice jsou skoro rovnoběžné).

To bylo 9:15 a volal mi šéf, kde že jsem. Povídám, že jsem se ztratil, ale že už jsem se našel. Spěchám do Münchener Straße, celou jí projdu a Timecraft nikde.

No to snad?

Ptám se několika lidí, kde je tu Timecraft nebo McDonald. Nic nevědí, blbci.

A zas mi volá šéf, kde jsem. Tak mu povídám, ať pro mě přijede, že nemám tušení, kde jsem. V tu chvíli jsem si připadal jako v Blair. Popsal jsem mu, kde jsem, i když se mi to nedařilo a za chvíli přijel.

Byl jsem zvědavej na ten fígl, kde se v ulici, kterou jsem celou prošel, najde Timecraft, McDonald a celá nákupní zóna.

Přátelé, to byste nevěřili. Ona Mnichovská ulice, jak můžete vidět, je pravoúhlá a chvíli je hlavní (žlutá) a chvíli vedlejší (bílá). Napadlo by vás to někdy? Mě ne.

Takže tímto pobíháním jsem se perfektně unavil a vyhladověl.

Timecraft, se kterým jsem měl pracovní smlouvu, je personální agentura. Zajišťuje pracanty pro jiné firmy. Takže jsem pracoval ve firmě Diebald Lackierung, ale pro firmu Timecraft 🙂

No a k Diebaldovi jsem přijel krátce po jedenáctý. Tam mi řekli: “Tady si vezmi hadr a tuhle konvici, nastříkej tam tu tekutinu a hadrem to utři.” To jsem už dělal nějakou dobu a přišel za mnou chlápek kravaťák. Řek mi, že tu mm bejt do devíti večer. Když to vyslovil, málem jsem pad na znak. A druhej den se mám hlásit v šest ráno.

Z těch těžkejch a nepohodlnejch bot a hlavně z toho stání na místě mě neuvěřitelně bolely nohy a pálily chodidla. Navíc jsem měl hlad jak blázen.

Přemejšlel jsem, jak napíšu reportáž z dnešní etapy pro LeTour.cz. Tady skončim v devět, domů přijdu v deset, v jednáct snad dokončim reportáž a pujdu spát. V půl pátý musim vstávat — to zejtra asi v práci zkolabuju.

Fabrika se mi nelíbila ani trochu, ale o tom si povíme až jindy.

Ve dvě odpoledne se vyměnily party. Ta nová parta po mně začala chtít i to, abych si ty díly, který otírám, nosil sám :-/.

Když už jsem to vůbec nemoh vydržet, to bylo kolem pátý, zašel jsem za Marcusem, jestli můžu mít pauzu, poniváč makám už od deseti a neměl jsem v puse.

Marcus mě dovedl za vedoucím směny Fernandem. V tý době jsem ještě ale vůbec nevěděl, že tenhle cucák je muj šéf a ani ve snu by mě to nenapadlo. LOL

Tam mi řekli, že buď si teď udělám půlhodinovou pauzu a pak tu zůstanu až do devíti, nebo vydržim až do šesti a můžu jít domů. Nebesa se smilovala! Bez váhání jsem řek, že tu hodinu ještě vydržim a pak valim domů.

Ani nevim, jak jsem to přežil. Fakt jsem byl psychicky a fyzicky na absolutnim dně a proklínal jsem den, kdy jsem se narodil. Já vim, že tenhle článek tak ani trochu nevyznívá a říkáte si: “Nojó, cucák z Prahy šáh poprvé na práci. A podívejme se na něj, na panáčka, jak ho to zdrblo, mladá pani.”

Za život už jsem si ale pěkně máknul i předtim. Ale takhle — promiňte — píčovskou a vyčerpávající práci jsem ještě nezažil. Zkuste si v kilovejch botách stát osm hodin bez jídla na místě. Pak mi sdělte svoje pocity. Přimyslete si k tomu, že jste v cudzom meste, všetko je tu cudze, slova aj pocity, neznáte tu živáčka, rodina i kamarádi jsou předaleko a vaši kolegové v práci jsou Rusáci, Maďaři a největší německá déčka.

To by položilo i silnější povahy, než jsem já!

Nakonec jsem se podle mapy dostal domů a dokonce jsem vynalezl způsob, jak si tam uvařit kafe (chtělo to ale docela dost přemejšlení, nebylo to jednoduchý). Dal jsem si sprchu, kafe, napsal jsem reportáž z Tour, všem na ICQ jsem napsal, jakej jsem chudák a aspoň trochu se mi ulevilo.

V deset hodin jsem si naordinoval večerku a šel jsem spát.

Další historky z mojí brigády budou následovat.