Songs of 2009

K blogerství patří zachovávání poselství pro další generace. Můj dnešní článek, který — jak myslím — nemá v mém archivu prozatím obdoby, by měl zdokumentovat, co jsem v roce 2009 poslouchal za muziku. Článek nemá žádný zvláštní účel kromě archivačního, takže počítám, že nejlépe poslouží kolem roku 2059, až si ho někdo otevře a řekne si: Tohle fakt někdo poslouchal? (Asi jako vy si to dneska říkáte u Spice Girls.)

Samozřejmě… rok je dlouhá doba, a tak je velmi pravděpodobné, že jsem na něco zapomněl. V duchu nejlepší tradice tohoto blog tak nebudu váhat další songy doplňovat v průběhu času.

Disclaimer (dnes rovnou na úvod): Článek nemá ukazovat nové písně, není veden s žádnou systematickou snahou o kategorizaci čehokoliv. Článek prostě zobrazuje písně, které jsem poslouchal. Obzvlášť bych chtěl upozornit ty méně důvtipné čtenáře, že nesepisuji seznam písní, které se melodicky nebo textem k čemukoliv hodí, ale ty které jsem poslouchal, protože mi cvrnkly do nosu náhodou a zalíbily se mi.

A ti důvtipnější ze čtenářů se můžou zamyslet nad tím, zda se nám muzika líbí podle nálady, anebo máme náladu podle muziky, kterou posloucháme. Já sám v tom nemám jasno.

Tak už dost keců a jdem na to.

Začátek roku byl ovlivněn tím, že jsem zhlédl první sérii How I Met Your Mother, v jejíž jedné epizodě excelovala píseň: You Give Love A Bad Name od Bon Jovi. “Zásah do srdce a je to tvoje vina, miláčku, dáváš lásce špatné jméno…”

Pak přišla Obamova inaugurace, a protože ten kluk ušatá nezarapoval, převzal jeho první místo Akon se svým Right Now (Na Na Na). “Chci to teď napravit, na na na, přál bych si, abychom se nikdy nerozešli, na na na…”

Rádia i můj playlist pak obsadila Lady Gaga se svým Just Dance. “Prostě tancujte!” (To jsem byl v Alpách a může za to Radovan!)

Z Alp jsem si přivezl ještě dvě písně. Superhupen od Jörga a Dragana (“Když tě vidím, tak myslím na tvoje auto, protože tvoje klaksóny jsou tak nádherné…”) a cover-verzi Country Roads od Hermes House Bandu (“Veď mě dál, cesto má…”)

A pak přišla Katy Perry se songem Hot N Cold, který jsem si dokonce dovolil přeložit. “Měníš názory jako holka oblečení…” :)

Z hlavy jsem ani zaboha nemohl dostat Fairytale Gone Bad od Sunrise Avenue. “Řekni jim, že jsem to já, kdo tě rozesmutnil. Řekni jim tu pohádku, co se zkazila.”

Objevil jsem Robbieho Williamse, kterak v Royal Albert Hall zpívá starou klasiku My Way — ale jak! Jedno oko nezůstane suchý. “Všechno jsem napravil a stál jsem hrdě. Udělal jsem to po svém…”

Ani nevím jak, ale dostal jsem se opět k Scientistovi od Coldplay, kterého jsem se dokonce učil na klavír a dělal jsem znatelné pokroky, než mě přemohlo sako. “Musím tě najít, říct ti, že tě potřebuju, říct ti, že jsi pro mě jedinečná…”

Dost jsem taky poslouchal svoje klasiky. Album Minutes To Midnight od Linkin Park, ze kterého vyberu třeba Valentine’s Day (“Vždycky jsem se chránil sám, ale ne teď, protože moje cesta nějak ztratila směr…”) a Shadow of the Day (“Někdy nejsou řešení tak jednoduchá. Někdy je ‘na shledanou’ jediná možnost…”), a You Could Have It So Much Better od Franze Ferdinanda, ze kterého musím vybrat This Boy (“Tenhle kluk je tak působivý, není to kluk, ale bohatý svobodný mládenec…”) a Fade Together (“Tak hodně daleko, pojď, vezmu tě hodně daleko…”). Mimochodem toho Franze Ferdinanda si docela rád pouštím při běhu.

Z června jsem si zapamatoval hlavně dvě písně. Totiž Whole Wide World od Wreckless Erica (“Šel bych světa kraj, jenom abych ji našel…” ) a klasiku od Johanna Pachelbela zvanou Kánon v D-dur, u které — jak jsem zjistil — se bezvadně překládá a titulkuje Nigel Farage ;)

No a pak postupně přišla éra objevování mně neznámých songů, které postupně vytlačily z mého playlistu ty ostatní. Objevil jsem tři famózní zpěváky, o kterých jsem neměl ani tušení. (Jak jsem bez nich mohl žít? :) )

Prvním z nich je Tyler Hilton např. se svojí písní You’ll Ask For Me “Nejsem to, co říkají, jsem to, co vidíš. Ale kdyby se ukázalo, že přece, mohla bys mě milovat i tak?…”

Další je Bethany Joy Galeotti rozená Lenz, která zpívá Halo. “Jedna věc je jasná, nosím svatozář; nosím svatozář, když se na mě podíváš; ale kdybys stál tady, neříkal bys to…”

Tihle dva spolu spáchali cover-verzi písničky When The Stars Go Blue. “Kam chodíš, když se cítíš sám? Kam chodíš, když je ti smutno? Kam chodíš, když se cítíš sám? — Půjdu za tebou.”

No a třetí byla zpěvačka, která se jmenuje Kate Voegele (fakt!), kterou jsem tu představil už ve vévéčním článku. Nahrála album s názvem A Fine Mess, který se mi líbí od začátku do konce, a tak vám nabídnu dvě písničky. Inside Out (“Myslím, že ztrácím veškerou kontrolu, ani nevím jak…”) a Who You Are Without Me (“Nejsem tvoje kotva, tak se mě nedrž. Nejsem ta odpověď, pochopil jsi mě špatně. Nejsem tvůj spasitel, takže šetři energii a zjisti, kdo jsi ty sám…”).

Ze soundtracku s názvem Friends with Benefit (a upozorňuji, že tam není benefits, ale benefit) musím vybrat kromě již zmíněného Halo ještě i první čtyři songy. Jsou to:

První: Feeling A Moment od skupiny Feeder. “Jak se cítíš, když nesvítí slunce? Jak ti bude, až zase přijdou mraky a zase tě stáhnou dolů?”

Druhá: The Mixed Tape od Jack’s Mannequin. “Tohle je ráno. Doba, kdy trávím nejvíc času myšlením na to, čeho jsem se vzdal…”

Třetí: Be Yourself od Audioslave. “Někdo přísahá svou věrnou lásku až na věky, jiný běží pryč…”

A čtvrtá je Always Love od Nada Surf. “Navždy láska — nenávist tě pokaždé dostihne.”

Chvíli, než jsem si je zakázal, jsem si pouštěl songy All This Time od Marii Mena (“Celou tu dobu jsi na to měla, jenom občas potřebuješ popostrčit.”) a Supergirl od Reamonna (“A pak řekla: To je v pohodě, ztratila jsem se, ale jsem superholka a superholky nepláčou…”). Spolu s nimi jsem si zakázal i Heartbeats od Josého Gonzáleze, píseň, která se mi původně moc nelíbila, ale pak jsem si k ní našel cestu a rád jsem ji poslouchal. “Jedna noc nás zmate, druhá noc urychlí poznání…”

Zapomenout nemůžu ani na dvě staré známé zpěvačky Beyoncé a Avril Lavigne a jejich hity Halo (“Miláčku, cítím tvou svatozář. Modli se, aby nezmizela.”) , resp. When You’re Gone (“Takhle jsem se nikdy necítila. Všechno, co dělám, mi tě připomíná.”)

Podzim ovládla písnička Broken Strings v původní verzi od Jamese Morrisona a Nelly Furtado, ale mně se hodně líbila taky tahle verze (z YouTube mi to kvůli CET21 vymazali :( ). “Na přetržené struny nemůžeš hrát, nemůžeš cítit nic, co nechce cítit tvoje srdce. Nemůžu ti říct něco, co není pravda…”

Z vánočních písní se mi každý rok nejvíc líbí tahle, ale už několik let nemám tušení, co je to zač. Takže pokud to některý z laskavých čtenářů ví, budu rád za poučení.

Samozřejmě to není ani zdaleko všechno. Třeba na běžeckých trénincích (nebo půlmaratónech :) ) poslouchám Americanu od Offspring a semtam si rád poslechnu leccos, občas si pustím Rádio City a nechám se unášet v rytmu 80. a 90. let. Vím, že vy si myslíte, že mám hudební vkus jako dělostřelecký pes, a proto si tyto komentáře nechte od cesty (včetně Machyse).

Tak to byly Songs to say goodbye to 2009 …“tenhle mix by mohl vypálit díru do koholiv”… :)

—

Disclaimer #2, protože vím, že některým lidem to jednou nestačí: Tento článek není žádná šifra ani zpráva pro mimozemšťany, výběr písní ani přeložených úryvků z nich nemá nikomu nic naznačovat, nic mezi řádky sdělovat atp. To přísahám na hrobě V. I. Lenina. Takže prosím p. t. čtenáře, aby to tak pochopili. Děkuji.

—

PS: Filmy, na které jsem si vzpomněl, že jsem je viděl loni, jsem ohodnotil v doplněné rubrice Filmy.