Hostivař 09

Domácí x-terru jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít (bydlím asi 6 km od přehrady), a tak jsem se už potřetí postavil na start hostivařského závodu. Tedy toho, kterému se říká easy, ale my tomu říkáme dětská.

Poprvé jsem byl velmi nepříjemně zaskočen snad vším, co se týkalo disciplíny kolo. To byl očistec. Minulý rok jsem byl naopak velmi příjemně zaskočen tím, že pořadatelé výrazně zjednodušili trasu kola, a poměrně nepříjemně tím, že jsem si zapomněl plavecké brýle. A brýle bez brýlí se špatně hledají. (Zápis z první účasti zde, zápis z té druhé zde.)

Letos jsem byl nepříjemně zaskočen bahnem a tím, že jsem si zapomněl vzít gumu na číslo :-/. Na triatlonu v Sokolově, který řídí idioti, kteří se berou hrozně vážně, bych si musel sehnat náhradu, jinak by mě diskvalifikovali (bez prdele). Tady ale Kája Polívková řekla, že číslo mít teda nemusim, když ho mám fixou napsaný po celym těle a navíc mám čip, takže jsem ho neměl. V cíli z toho nikdo žádnou tragédii nedělal.

Ještě jsem zapomněl, že jsem se původně zaregistroval špatně na dospělou trať. :mrgreen: Tím odstartovala smůla, která mě provázela skoro celý závod. Tolik smůly jsem ještě na jednom triatlonu nezažil. Ale nevzdal jsem se 🙂

Vlezl jsem do studený vody a přestala mi ukazovat tepovka. Zjistil jsem to asi 20 sekund před startem, kdy už s tím nešlo nic udělat. Voda byla sice studená, ale nutno podotknouti, že jsem na triatlonech zažil mnohem horší.

Závodu se zúčastnil téže mistr republiky mezi spinning instruktory z roku 2005, můj vlastní ocet. Je lepší plavec než já, a tím obvykle na klasických triatlonech končí náš souboj, protože lepší plavci vylezou z vody s lepšími cyklisty, takže si náskok ještě zvětší na kole a běh bývá tak krátký, že s tím většinou nejde už nic udělat. Abych ho dojel, potřeboval bych, aby se mnou z vody lezl aspoň Fabian Cancellara (olympijský šampion a dvojnásobný mistr světa v časovce — pozn. pro nedouky 🙂 ).

Ale x-terra je jiná. Na kole se nejezdí v háku, neb to nejde, takže je jedno kdo kdy leze z plavání, které je navíc v tomto případě zkráceno na minimum, konkrétně na 200 metrů.

Ztrátu po plavání jsem odhadoval zhruba na 20 sekund, podle výsledků byla dokonce jenom 17 sekund. To není nic, co by se nedalo sjet nebo seběhnout. Depo jsem na svoje standardy zvládl poměrně rychle, takže jsem byl tátovi v patách.

Trasa kola začíná po louce do překvapivě náročného stoupáku. Takhle po startu vám dá zabrat víc, než si chcete připustit. Přesto se dá celkem bez problémů vyjet, pokud vám jedinou trasu nezacloní dvě triatletky, které sotva pletou nohama, jako se to stalo mně. V tu chvíli už jsem byl před tátou, ale musel jsem slézt z kola, vylézt před plot, zase nastoupit a rozjet se. Takováhle operace znamená ztrátu drahocenných sekund.

Přesto už na panelce od parkoviště jsem jel pilu a tátu jsem zase předjel. Vjel jsem do lesa, bába volá nebesa, a sleduju typana před sebou. On jede doleva, další typ doprava. Tak jsem tam zůstal stát, nevěda, kam se dát. Ještě jeden typ to vzal směrem, kde si — jak se později ukázalo — zjednodušili trať. Jak jsem tam tak okouněl, táta mě zas předjel. Nasedl jsem tedy na regulérní trasu, kde už začínalo bahýnko, a začal další stíhací jízdu.

Exkurs: To, co předvedli ti dva, kteří si nade vší pochybnost vybrali lehčí trať, kde nebylo bahno a stromy, je po mém soudu hrubé porušení pravidel a bez pardonu bych je diskvalifikoval. Kromě toho nechápu, co z toho maj. V takovymhle závodě přece nejde o nehynoucí slávu…

Teď přišla moje oblíbená část. Krpál po panelce, který vás řádně vyzpovídá. Obzvlášť, pokud Hostivař jedete poprvé a netušíte, že takhle záhy po startu tam bude takovej šmejd.

Pak přijde poměrně nudný úsek, kde se ale nedá moc předjíždět, takže jsem jel těsně za tátou a odpočíval jsem. Teď už si nepamatuju, jak přesně jdou ty úseky za sebou, takže vyprávění asi nebude chronologicky.

Úsek zvaný korýtko. Je to prudký sjezd po úzké cestě a ostrých šutrácích, který končí někde v keřích a vy si myslíte, že tam není žádná zrada (a ona naštěstí fakt neni). Jenže letos, jak jsem tam viděl to bahno, slezl jsem z kola a rozhodl se kopec seběhnout. Toho využili moji soupeři a předjeli mě. Mezi nima i táta. Běžím z kopce dolů a najednou koukám, že táta se válí v kopřivách. Protože jsem viděl, že kromě popálení se mu nic nestalo, vesele jsem ho předběhl.

Serpentiny. Úzká lesní cesta, kde vlevo vedle ní okamžitě začíná prudký kopec nahoru a nedá se tam jet a kde vpravo vedle ní zeje celkem slušnej padák důle. Ani za sucha jsem se tu necejtil moc bezpečně. Teď, když byla tahle cestička k domu, co se tak pěkně vine, zabahněná jak holínky zasloužilého rybáře, radši jsem vyhákl pravou nohu z pedálu a brzdil, co to šlo. Ukázalo se, že na mých skoro slickách (pneumatiky bez vzorku) připomínal tenhle závod spíš plochou dráhu než triatlon. Kolo mi tancovalo zběsile jak taneční skupina České televize.

Přestože jsem téměř 100 % výkonu soustředil na to, abych nespadnul, kolo mi v takřka nulové rychlosti podklouzlo a já se svalil na bok. Naštěstí doleva, takže nenásledovaly hrůzostrašné přemety lesem. Složil jsem se však tak efektně, že jsem si šlápl dovnitř rámu a vykopl si flašku, čehož jsem si v první chvíli nevšiml. Za chvíli jsem teda musel zastavit a flašku znova upevnit.

Za chvíli jsem po jednom brodu bahnem pouštěl před sebe rychlejší závodníky, čehož táta sprostě zneužil a předjel mě taky. 🙂 Možná si říkáte, proč ty rychlejší pouštím. Pravidla mě k tomu v žádném případě nenutí. Vylezl jsem dřív z vody a můžu si jet, jak chci. Pokud mě někdo chce předjet, je jeho starost, aby si našel místo pro předjetí, ne moje. Ale s těmito chlápky já nezávodím, neznám je a nechci jim svojí nešikovností kazit závod. Ve skutečnosti bych je totiž za sebou mohl držet pěkně dlouho, pokud bych chtěl. Myslím, že to patří ke slušnému vychování. 🙂

Ale pokud by se za mnou zjevil někdo z mých soupeřů, letos táta nebo třeba loni Machys, samozřejmě bych je jen tak nepustil. Přece jim to nedám zadarmo.

Poté přišel úsek s názvem džungle, kde se mi povedlo netrefit obě dvě lávky. Za sucha by to nebyl problém, ale letos jsem nechtěl riskovat, že se mi kolo sveze po hraně lávky a já předvedu big-style crash, takže jsem radši postupoval s rozmyslem. Pak už přišla uzoučká rozbahněná cesta s vystouplými kořeny, na které je nejzajímavější to, že asi 30 cm vedle ní se nechází hladina hostivařské nádrže. Takže pokud nechcete znova plavat, radím v této části rozhodně nespadnout. Snad celou cestu jsem projel jak na koloběžce a přesto mi to dalo pořádně zabrat. A ještě jsem si pořídil sexy šlic přes celý lejtko, takto od vlastního pedálu.

Tím končí všechna krizová místa. Jsem si myslel! Výjezd z lesa po široké a suché (!) lesní cestě neměl být problém. Doteď nechápu, jaká malomocnost popadla moje nohy, že jsem najednou zavrávoral a v součinnosti s nánosem bahna v pedálech jsem se málem předvedl Denise Meňšova (tedy spadl při jízdě do kopce bez zjevné příčiny — pozn. pro další nedouky, co nesledují 😉 ). To by byl teda gól, kdybych tady spadnul. Naštěstí jsem na poslední chvíli nohu vyháknul a malý zbytek kopec vyběhl.

Teď budou až do cíle asfaltované cesty, táta byl kousek přede mnou a mílovejma krokama jsem se k němu blížil, což znamenalo, že pokud se nestane něco nepředvídanýho, porazim ho, neb jsem lepší běžec 😎 . Zrovna v momentě, kdy jsem ho dojel a chystal se k předjížděcímu manévru, se ale něco nepředvídanýho stalo. Po přehození na dědka (nejmenší tác) se mi kousnul bůh ví proč řetěz. v tu chvíli jsem byl přesvědčenej, že mám po závodě. Nepřál bych vám slyšet, co jsem říkal. Tak sprostý slova ani neznáte. Koukal jsem na kazetu (jak jsou tam vzadu takový ty ozubený kolečka) a žádnej důvod pro kousání řetězu jsem neviděl. Stejně nepochopitelně jako se kousnul, tak stejně nepochopitelně se asi po chvíli uvolnil a laskavě mi umožnil dokončit disciplínu. Co jsem ztratil, jsem odhadoval tak na minutu, což je na údajně dvoukilomterovém běhu celkem těžko dohnatelná ztráta, a tedy průšvih.

Schody jsem opět objel po cestě, rampu jsem přejel a spěchal jsem do depa. Přezouvání jsem se snažil zkrátit, co to šlo. Dokonce jsem uvažoval i o tom, že si neutáhnu boty. Ty jsem si utáhnul, ale přilbu jsem zahodil až po cestě. Abych to sbíhání neměl tak jednoduchý, dost jsem se napil. Za to jsem si taky pěkně nadával. Ale nedalo se svítit, musel jsem to napálit jak Pták uličník, meep-meep, a doufal jsem, že to vydržim.

Tátu jsem doběh zhruba v půlce trasy. Sice jsem ještě neměl definitivně vyhráno, ale bylo k tomu poměrně blízko. Do cíle jsem předběhnul ještě další dva závodníky a cílovou čáru jsem protnul jako 22. ze 47 (výsledky). Povšimněte si mého umístění v disciplíně běh. Byl jsem třetí nejrychlejší, za nejlepším jsem zaostal o pouhých sedm sekund, přičemž tento usilovně stíhal závodníka před sebou, kdežto já už s nikým nezávodil a měl jsem ještě rezervu na to, abych zrychlil. Kdybychom běželi spolu ještě by to byl souboj 😉

Táta skončil druhej ve veteránech, za což se dočkal ocenění na bedně.

Závěrem jenom dodám, že se závodem jsem byl spokojen, obzvlášť s tim, že jsem všechny ty zákruty přežil živ a zdráv. Tak za rok zase. A zase na dětskou. Dospělá trať je jenom pro šílence, co si neváží vlastního života (jako je Radovan), a nikdo mě na ní nikdy nedostane.