Maratón začínal v 8 ráno, to znamenalo vstávat aspoň tři hodiny předem, protože dvě hodiny před během se nesmí jíst. Protože jsem se ale těsně před šestou musel dopravit k Leonovi, nastavil jsem si budíka na 4:45. Děs. A to jsem ještě někdy ve čtvrt na tři musel jít na záchod kvůlivá svýmu průjmu, co jsem chytil včera.

Pokoušel jsem se najíst, ale Olivia tam chtěla spát, tak mi bylo blbý tam s tim tolik šustit. Ani jsem neměl kafe! Oblík jsem se, a vyrazil k Leonovi, že to jídlo dojim u něj. Jízda na Oliviině bicyklu se ukázala jako velmi náročná zkouška, protože sedlo bylo proklatě nízko a převody žádný, tudíž jsem skoro neměl jak zabrat. Vysílenej jsem dorazil k Leonovi a nacpal do sebe banáni a nějakou sladkou buchtu.

Pak jsme s Leonem a ještě nějakym Číňanem sešli dolu k univerzitnim autobusům, který odváželi studenty Xiamenský univerzity na závod. Spousty a spousty místních studentů se účastní. Pražští studenti se nejdou ani podívat. Navíc, když prej dokončej maratón pod 2:34, tak dostanou nějaký velký stipendium. Honza Sokol by se tu měl zapsat ke studiu. 😉

Najít start nebylo úplně jednoduchý a docela pochybuju o tom, že bych to zvlád bez toho Číňana. Na startu hrála na plný pecky muzika pěkně od podlahy a na vyvýšenym pódiu stála cvičenka a předcvičovala rozcvičku. Číňani v naprostý většině v oficiálnim triku závodu (který je z bavlny a tudíž se v něm nedá běhat) po ní cviky opakovali.

Já jsem se zatim převlíkal, zalepil jsem bradavky, odevzdal jsem bágl do odevzdávárny (vidíte, jak příznačný slova v tom Brně vymejšlej), došel do kadibudky a postavil se na start. Chtěl jsem se protlačit co nejvíc ke startovní čáře, ale moc se mi to nepovedlo. Nad náma lítal vrtulník CCTV News, kterýmu Číňani za pokřikování “sísítývý” sborově mávali. Když se odstartovalo, začala hrát budovatelská píseň o maratónu, musel jsem se tomu smát. Po pěti minutách jsem se konečně dostal na startovní čáru a začal závod…

První kilometr se nedalo běžet vůbec. Ušli jsme ho za osm minut. V příštích kilometrech se to začalo celkem uvolňovat, takže pro moje maratónský tempo to začínalo bejt ok. Ale kdybych běžel půlmaratón, byl bych nasranej jak lev. Od pátýho kilometru jsem si všechny kilometry lapnul. (To se mi poved pěknej jazykovtip, co?)

Zezačátku jsem měl celkem žízeň a vody se nedostávalo. A přestože před závodem byla docela kosa, začínalo to pěkně hicovat. Tolik lidí pohromadě jsem neviděl asi nikdy v životě. Běželi jsme po dálnici a kam až oko dohlédlo, byly záplavy žluťáků. Na dvanáctym kilometru se pole začalo trochu pročišťovat. Běžel jsem většinou kilometr za něco víc než 5 minut. To jsem si pořád myslel na čas 3:30, že by to mohlo vyjít.

Naprostá většina účastníků byli Číňani, takže běloši zase byli za exoty. Spousta diváků na mě pokřikovala a plácala si se mnou high five, který vymyslel Ježíš. Spousta diváků, mnohem víc než v Praze, navíc na všechny závodníky volala “加油, 加油, 加油!” (viz). Když jsem já dokončoval závod, tak už tam těch diváků moc nebylo, ale pořád jich zbejvalo celkem dost.

Poměrně bez problémů jsem se dostal na půlmaratón v čase 1:51:38. Chtěl jsem tam bejt rychlejc, ale co se dalo dělat. Teď už to s časem 3:30 vypadalo dost bledě. Ani čas 3:45 nevypadal zrovna reálně, ale ještě se na něj dalo myslet. Ale docela mě teda bolely kotníky.

Problém byl, že na trati nedávali jídlo. Čínskej stachanovec asi uběhne maratón na nudle k snídani, který zapije horkou vodou, ale normální člověk potřebuje během maratónu jíst. V Praze dávaj banány, pomeranče a tatranky. Nakonec jsem i tady vyprosil asi tři minikousky banánu, jednu půlku malinkýho pomeranče a dvě minisušenky. Lepší než nic.

Začínal jsem docela cejtit svojí sračku. Přemejšlel jsem, že zaběhnu do KFC na záchod. Nebo samozřejmě na veřejnej záchod, kterejch tu je docela dost a vypdaj k světu. Ne jako ty pražský. Bál jsem se i uprdnout…

Na 28. kilometr, což jsou dvě třetiny závodu, jsem přiběh v čase 2:29, jak zjišťuju právě z údajů z tepovky. Docela mi trvalo, než jsem propočítal, že to mám rozběhnutý přesně na 3:45, takže s největší pravděpodobností budu o dost pomalejší.

Odsud se závod přesunul na nejhezčí místo, co jsem kdy na jakejch závodech viděl, totiž na dálnici, která stojí na pilířích v moři. To si takhle běžíte, vedle vás se kymácí loďka a koukáte na Gulangyu a další kusy pevniny uprostřed ozeánu.

Číňani během závodu nabízej masírovací stanice. Přiběhnete, na ruku vám vylejou nějakej sajrajt a můžete si namasírovat nožky. Vyzkoušel jsem to, mám pocit, že to aspoň trošku pomohlo. Ale dobře vám radim: Ten sajrajt z tý ruky si něčim umejte dřív, než si s tim šáhnete do oka…

Trať byla poměrně kopcovitá, mnohem kopcovitější než v Praze. Ale já ty kopce bojkotoval, vždycky jsem přestal běžet a normálně jsem je vyšel chůzí. Kupodivu mě to moc nezdrželo.

Na 33. kilometru přišel okamžik pravdy. Sračka už dál nešla držet. Tak jsem natahoval krk jak labuť a hledal jsem záchod. Nikde nic. Blbý bylo, že ani jiný záhodný místo se mi nedařilo najít. Přece jenom kolem trati byl docela pěknej park s posekanou trávou a bylo tam docela dost diváků. Bylo by mi žinantní dřepnout si vedle palmy, vystrčit na diváky zadek a ten park zesr… pokadit.

Právě v momentě, kdy jsem se rozhod, že už se nic nedá dělat, a zamířil jsem mimo trať, se přede mnou objevil veřejnej záchod. Na osoby stojící před nim jsem zoufale zavolal: “纸!!!” Na nic jsem ale nečekal a vrhnul jsem se na záchod i bez papíru. Zavolala na mě ale nějaká ženská a papír mi odmotala.

To byla královská úleva, vám povídám! Že tam samozřejmě byl tureckej záchod, to mi v tuhle chvíli bylo jedno… teda jenom do okamžiku, kdy jsem zjistil, že jsem tak úplně ten záchod netrefil. :mrgreen: Napravil jsem to poslednim zbytkem papíru a zas jsem rychle vyrazil na trať.

Najednou se mi běželo tak lehce. Osudnej 33. kilometr jsem zaběhnul za 7:35, byl to muj nejpomalejší kilometr v závodě. Ale nebyla to zas taková ztráta. Myslim, že v květnu v Praze jsem jich takovejch měl několik a to jsem na záchod nešel. 🙂

Do cíle zbejvalo devět kilometrů, což sice byla ještě furt pěkná štreka. Každopádně to vypadalo, že pod čtyři hodiny by se mi mělo povést závod dokončit.

Skoro na každym kilometru jsem na chvíli přestal běžet a šel jsem. Byl jsem úplně vysílenej. Nakonec jsem fakt přiběh na výstaviště, odkud se startovalo, a cílovou čáru jsem překročil v čase 3:51:04.

Všechno jsem vám zakreslil do přehledného grafu:

V cíli jsem dostal ručník, medaili, vodu a banán a zhroutil jsem se na zem. Pak jsem zjistil, že jsem nedostal snickersku, tak jsem to šel reklamovat. Dostal jsem za to další dva banány navíc k tý snickersce.

Pak jsem si šel pro zálohu na čip a diplom. Všechno běželo jak na drátku. Nechápu, proč to tak nemůže bejt i v Praze. Ale marně jsem hledal východ. Zatimco jsem bloudil a hledal východ, našel jsem tradiční čínskou masáž pro závodníky zadarmo. To jsem si nemoh nechat ujít. Ale protože se to konalo na betonu, přes kterej jenom přehodili nějakou látku, totálně mi dodělali moje kolena. Ufff…

Pak se ptám, kde je východ. Nevěděl jsem, jak se správně mám zeptat, tak povídám: “Chukou?”. A zíraly na mě ty holky jak na mimozemšťana. Tak jsem to našel ve slovníku a na to koukaly ještě divnějc. Tak si říkám, že jsou snad debilní nebo co. Pak jsem zjistil, že jak jsem jim to ukazoval, přeskočilo mi to ve slovníku ze slova exit na slovo exotic, což jejich údiv vysvětluje. 🙂

Pak přiběhla Číňanka, že si mám dávat pozor na svoje peníze. Jako bych asi nevěděl, že mi ta stovka zálohy čouhá ze zadní kapsy. Situace jsem zneužil a zeptal se jí, kde je východ. Tak mě k němu dokonce osobně doprovodila. 🙂

U východu na mě čekala Olivie a vyrazili jsme domů. Konečně.

Ušli jsme pár kroků a zastavily nás dvě malý holky a hrozně se vyptávaly, odkaď jsem, kde jsem běžel maratóny atd. atd. Všechno čínsky samozřejmě. Takže odpovídala Olivia. Pak se mě anglicky zeptaly, jak se mi líbí v Xiamenu, tak jsem jim odpověděl anglicky a pak i čínsky, haha. 🙂 Nakonec chtěly, abych jim napsal svoje jméno do zápisníčku. Tak jsem napsal český i čínský, samozřejmě. Prej říkaly, že jsem pěknej. Bohužel jsem se s nima nevyfotil. 🙁

Až k Olivii domů se taxíkem nedalo dojet. Bohužel Leon nebyl doma, takže jsme se aspoň na chvíli posadili k němu na verandu. Pak nezbejvalo než dojít přes kampus k Olivii. Povedlo se. Tam jsem po chvilce usnul spánkem spravedlivých.

Zhodnocení malasongu. Trať byla kopcovitá, bylo celkem vedro a nebylo jídlo. Moc jsem nenatrénoval ani krátce před závodem — poslední dva tejdny jsem místo každodenního tréninku absolvoval někdy celkem unavující procházky –, a předtim taky ne (mráz). A předevšim jsem měl sračku. Která nejenom že člověka dost vysiluje, ale se zadržováním prdů zatimco se vám břichem prochází stádo pásovců, se běží celkem blbě.

Takže i když je ten čas o 20 minut horší než moje květnová anabáze, při který jsem myslel, že nic horšího mě snad potkat nemůže, jsem spokojenej. Cíl byl dokončit, reálně jsem to viděl na 3:45. Kdybych neztratil tři minuty sraním a tři minuty na ucpanym prvnim kilometru, tak jsem to měl.

Na pražskej půlmaratón už mám číslo, ale maratón asi vynechám. Ale co takhle zaběhnout si maratón na dalšim kontinentu, třeba v New Yorku? 😉

Oficiální fotky se mi ještě nepovedlo zakoupit.

Olivia mě v šest vzbudila a jeli jsme se podívat do nějakýho klubu, kde vystupovala Ashleen se svojí kapelou. Byl jsem utahanej jak kotě, ale Ashleen jako zpěvačka byla fakt dobrá. Na nástroje jí provázeli nějaký Rusáci.

A zejtra konec tripu a zpátky domů do Jinanu…