V pátek mi skončila stáž v Cato Institutu. Bylo to hodně slzopudný. Vůbec už se nedala udělat žádná práce, protože byly furt nějaký rozlučkový akce a v místnosti kravál.
Na oběd jsme šli do Busboys and Poets — tak levicovou hospodu jsem ještě neviděl. U vchodu dokonce prodávali klimaalarmistickou a obamovskou literaturu. Oběd se protáh na dvě hodiny, protože to obsluze neskutečně trvalo. To byl taky muj první a na dlouho poslední oběd v americký restauraci. Dal jsem si prej marylandskou specialitu krabí burger. Abych to taky vyzkoušel, než odjedu. Specialitu jsem si šikovně polil. Už se mi to stalo jednou v únoru. Američani vám do pití vrazej snad vždycky brčko. Když na to nejste zvyklý, nakloníte sklenici jako normálně, ale přesto se chcete napít brčkem, je polití na světě. Na stole.
Poslední snídaně v Catu. Vynikající karamelovej cupcake s preclíkama.
Odpoledne nás šéf pustil dřív domů, ale to nám vesnickejm balíkům nebylo moc platný, protože na večer byla plánovaná velká párty u Chipa v bytě. A pro mě by ten přesun tam a zpátky neměl cenu. Takže jsem v práci i poslední den vydržel až do konce. :)
Při posledním dni jsem se ještě šel rozloučit se Slovákama Daliborem a Marianem. Zase slzopudný. S Daliborem docela dobrej pokec. Budu muset z těch jeho nápadů něco využít.
Na konci jsme si ještě dali s Michaelem a Trevorem a zbylejma stážistama whiskey a vyrazili jsme do Virginie na tu párty. Byla tam spousta jídla i alkoholu. Akorát pro mě opět trochu nuda. Takže jsem se asi půl doby bavil s budoucí paní šéfovou (naučte se rozdíl mezi šéfkou a šéfovou, ignoranti!), která pracuje v Mercatusu. Michael mi ještě vysvětloval, že to je centrum, kterýmu šéfuje Tyler Cowen, jak kdybych byl nějakej n00b. Ale pak řek, že tomu říkaj Meerkat US, což mi přišlo děsně vtipný a od tý doby si vždycky u slova Mercatus představuju surikatu s americkou vlajkou. :mrgreen:
Pak někdo přišel s nápadem dělat keg stand. To se prostě postavíte vzhůru nohama na sud s pivem a lidi do vás to pivo pouštěj, dokaď můžete. Byl to muj první zážitek tohodle druhu. Vydržel jsem bohužel málo. Což mi došlo, když mě pak porazil Alex Nowrasteh, kterej celej večer tvrdil, že pivo nepije.
Někdy po půlnoci jsem odjel s šéfem a budoucí šéfovou taxíkem do DC a celkem bez problémů jsem dorazil domů.
—
V sobotu ráno jsem se dozvěděl neradostnou zprávu. No, to to pěkně začalo. Pak nám přišel týpek odpojit internet, protože jsme neplatili. Ještě lepší. Naštěstí jsem se opět napíchnul sousedům na wifinu. Jinak jsem si částečně zabalil a přežil jsem sobotu bez úhony.
V neděli přišel poslední den, sbalil jsem zbytek věcí, došel si do bankomatu pro 40 dolarů cash (za chvíli vysvětlim proč), uskutečnil poslední nákup v Macy’s pět minut před zavíračkou, vyházel věci do koše, uklidil pokoj a chystal se na ranní odjezd.
—
Ve čtyři hodiny mi letělo letadlo z Newarku v New Jersey. Původně jsem si myslel, že je to vynikající nápad, protože na newyorský letiště jsou levnější letenky než na washingtonský letiště. Jenomže jsem jaksi podcenil, že budu mít dva kufry a že dostat se do New Jersey na letiště z Washingtonu kolem poledne nebude zas taková legrace. Obzvlášť potom někde z Marylandu.
Už dýl než měsíc před odletem jsem koukal, jak se dostanu z Washingtonu na ono letiště. Ukázalo se, že dotovanej vlak Amtrak jezdí za 52 dolarů tam jezdí přímo. Ve vlaku jsou zásuvky a wifina, navíc byly v ceně dva kufry. Lístek jsem si nekoupil, jenom jsem občas kontroloval, jestli to furt stojí stejně. A pak jsem si ho chtěl koupit tejden před odletem. Cena vyletěla na 126 dolarů! Ups…
To samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Autobusy jezdí na Manhattan za zhruba 20–30 dolarů a i kdybych si musel koupit dvě místa kvůli tomu druhýmu kufru, tak mi furt zbyde dost peněz i na to, abych se dostal z Manhattanu na letiště. Problém byl, že jsem se snažil Manhattanu vyhnout jako čert kříži. Kvůli tomu, že s těma dvouma kuframa se blbě manipuluje, nebylo tam na ten přesun zrovna moc času a je to od toho letiště celkem daleko. A dostat se tam běžnou městskou dopravou neni zrovna legrace — viz muj zápisek z roku 2011.
Už jsem si nicméně málem koupil ten lístek do Megabusu na Manhattan. Ale pak jsem si řek, že Google ví všechno, tak jsem vygůglil, jak se dobře dostat z DC do Newarku, a někdo tam velice dobře poradil Bolt Bus. No a Bolt Bus jezdil za 13 dolarů do Newarku. Sice na vlakový nádraží a ne na letšitě, ale to už bude kousek. A navíc ta láce!
Hned jsem to koupil a pak jsem si vyměnil několik mailů s pracovníkem Bolt Busu ohledně druhýho kufru. Trval na tom, že neexistuje způsob, jak bych si moh zaplatit za ten druhej kufr. Že prej když si koupim druhý místo v autobuse a pak řidič uvidí, že tam nikdo nesedí, tak to klidně někomu prodá a ten zase bude mít nárok na kufr. Ale že prej když budou mít místo, tak mi ty dva kufry beze všeho vezmou. Hm, tak jsem tam teda šel trochu nervózní z toho, že tam budu muset jeden kufr zanechat, případně dát nějaký všimný řidičovi. :) (K tomu se mi měly hodit ty dolary v hotovosti.)
Předtim jsem ale musel těch 55 kilo v kufrech dotáhnout na Union Station ve Washingtonu ze svýho bejváku v Marylandu. Cesta na metro i bez zavazadel trvala skoro 25 minut. Měl jsem pocit, že mi upadnou ruce. Na nádraží už nastal jenom jedinej problém, protože nástupiště nebylo tam, kde ukazovali na webu, a musel jsem na poslední chvíli vysprintovat na střechu.
Že jsem měl dva kufry, vůbec nikoho nezajímalo a nikdo si toho ani nevšim. Odjížděli jsme v osm ráno, vstával jsem myslim v půl pátý. Do Newarku jsme přijeli s půlhodinovym zpožděním. Vzhledem k tomu, že v autobuse nefungovala wifi a nemoh jsem si pořádně zjistit, co mám kde koupit, abych se dostal na letšitě, vzal jsem si taxíka.
Jedeme na letiště a já koukám, že driver nemá puštěnej taxametr. Tak mě buď chce vzít na hůl, nebo za rohem zabít, nebo má cestu na letiště tak najetou, že nepotřebuje pouštět taxametr. Mhm. Taxík vypadal docela solidně, měl tam fungl nový firemní samolepky, kam se má volat, kdybych byl nespokojenej. Tak jsem byl napjatej, kolik to bude stát. Stálo to 17 doláčů, což mi přišlo OK a zaplatil jsem mu i s dýškem. (Na tohle jsem taky potřeboval ten cash.)
Na letišti už šlo všechno bez problémů, za druhej kufr jsem Lufthanse zaplatil 100 dolarů. Filmy v jejich letadle všechny stály totálně za prd, takže jsem koukal na něco s Tomem Cruisem. Připadalo mi to celkem napínavý, protože jsem na začátku nedával pozor, a tak jsem si celej film myslel, že Tom Cruise je vrah a toho dobráka jenom hraje. Až úplně na konci mi došlo, že on fakt vrah neni a celou dobu byl skutečnej hodnej kluk.
Vedle mě seděla nějaká Keňanka, která studuje ve Švédsku. Společně jsme přesedali v Düsseldorfu. Já do Prahy, ona někam tam na sever.
Někdy v osm ráno jsem přistál na Havlovi i se všema zavazadlama, takže Lufthansa nedostála svojí zkratce (Luggage Usually Flown To Hamburg And Never Seen Again), přestěhoval se do Karlína a večer vyrazil na sraz do Magistra Kelleyho. A hned mě kontrolovali revizoři. Budu si zas muset osvěžit pražskej look, aby mě nechali bejt.
Poslední americký jídlo. Baconator k obědo/snídani. Newarský letiště.
—
A to je vše, přátelé. Na rozloučení s Washingtonem a Catem si dáme měkkosrdcatou písničku. “Ja, ich weiß, es war ‘ne geile Zeit. Und es tut mir Leid, es ist vorbei…”