Sbalil jsem si věci, svuj pražskej byt jsem odvez do Rudný (tam, jak zatkli Ratha), narval jsem kufr věcma a odešel na farewell párty v Klubu cestovatelů. Podnik odporúčam. Dokonce mi z účtu odpustili nějakou levicovou lehkou colu, která tam zbyla.

Letadlo z Václava Havla mi bohužel letělo už šest ráno, což vyžadovalo moji přítomnost na místě kolem čtvrtý ráno a noční spoje z Malešic na letiště nejsou nic moc, takže jsem musel vyjet už někdy po druhý hodině. Měl jsem to líp vymyslet a jet ve tři rovnou z centra. Poučení pro příště, no.

Takže jsem trochu opilej dorazil do pokoje v Maleshitsích ve třičtvrtě na jednu. (Teprve teď jsem si vzpomněl, že mi někdo zaplatil panáka, sakra. :D) Budíka jsem nastavil na 1:30. Docela jsem riskoval, protože jsem si nenastavil ani záložního a nekontroloval jsem zrovna důkladně, co jsem nastavil. Ta chvilička spánku mi ale pomohla. Sice jsem byl po probuzení jak praštěnej pražcem a všechny věci jsem sbalil jak ve snách, ale nějak to klaplo. Zde se sluší podotknout, že jsem si musel sbalit i tiskárnu, protože jsem si ještě chtěl zaplatit hostel a vytisknout potřebný dokumenty. Ovšem nebyl jsem ve stavu, kdy něco takovýho přicházelo v úvahu. Tak jsem myslel, že to vyřídim v Bruseli.

Cesta na letiště probíhala v poklidu, i hodina čekání na Pavláku šla přežít. Jak jinak než s jídlem z McDonaldu. (Takže tady máte v zápiscích z Ameriky McDonald a užijte si ho, moc takovejch okamžiků už asi nebude. Protože shánět jídlo v Americe je o dost menší čelinč než v Číně, člověk se proto k McDonaldovi nemusí ze zoufalství uchylovat tak často. :)) V autobuse z Pavláku mi skoro celou dobu spal na rameni mládenec, co seděl vedle mě. Byl úplně hotovej, ani autobusák ho na konci nemoh probudit.

Přešel jsem letiště tam a zpátky, než jsem vypátral svuj správnej terminál, kufr vážil 22,6 kg (povoleno bylo 23), detektorem kovu jsem prošel asi pětkrát, než jsme našli kovovej otvírák v mojí kapse. Ani nevim, proč jsem si ho tam před cestou dal, WTF.

Letěl jsem až do New Yorku s Brussels Airlines s přestupem kde jinde než v Bruseli (samozřejmě v Zaventemu). Bohužel na přestup byly jenom tři hodiny, takže jsem se do centra všeho zla vůbec nedostal. Ani do žádnýho Starbucksu nebo něčeho, kde by měli wifinu. Protože letištní taxu 10 € za 60 minut fakt neplatim. Ty letiště jsou neskutečný zmrdi. Fakt by mě zajímalo jejich účetnictví a zdůvodnění těchhle zkurveností. Nevěřim tomu, že s takovou cenou maximalizujou tržbu, jenom všechny naserou. Třeba je to účel, ale moc mu nerozumim. V Dubaji je internet zadarmo a k němu jsou navíc elektrický zásuvky snad všech světovejch standardů.

Aspoň tam maj ale pohodlný gauče, na kterejch se v ranních nefrektovanejch hodinách může člověk rozvalit a očíčko zamhouřit. A pak už osmihodinovej let do Novýho Yorku, kterej díky časovýmu posunu vlastně trvá jenom dvě hodiny. Navíc jsem ho po zhlídnutí Amazing Spider-Mana skoro celej prospal. Pustil jsem si i Loopera, ale na toho už jsem se vůbec nesoustředil.

Jak jsem tak stál v tý hodinový frontě na imigračnim, přemejšlel jsem, co komu udělám, až mě nevpustí dovnitř, protože mi určitě chybí nějakej dokument. Až těsně před tim, než jsem přišel na řadu, mi došlo, že mám vlastně platnou ESTA a že mě teda vpustit musej, i kdybych neměl nějaký náležitosti k tomu vízu. To byla úleva. 🙂 Imigrační úředník se mě nakonec vůbec na nic neptal a hned mě schválil. Opět se mi podařilo pronést proviant, přestože se to asi nesmí.

V metru na Manhattan seděla naproti mně osoba plně zahalená v prostěradlech. Čekal jsem celou dobu na to, kdy z toho na mě něco vyskočí, vytrhá mi z těla vnitřnosti a ty pak sežere, ale nic takovýho se nestalo. Na Manhattanu z toho vylezla nějaká hispánská ženská v teplácích a kamsi se odebrala.

Coby starej newyorskej mazák jsem si všechno ošéfoval, jak jsem potřeboval. Akorát jsem si nekoupil jídlo u Číňanů, protože nebrali karty a já si v Praze nestih směnit koruny a na letišti v Bruseli měli kursy horší než cikánskej lichvář. Chvíli mi taky zabralo hledání Starbucksu s wifinou, protože Wendy’s nemělo wifinu. Aspoň, že toho tripla dělaj dobrýho. Starbucks byl nakonec nalezen, ke svojí radosti jsem zjistil, že se mi z nějakýho záhadnýho důvodu vybil notebook, takže to placení hostelu vypadalo čim dál dobrodružnějc. Naštěstí jsem na mobilu zjistil, že mě snad ubytuje moje couchhostitelka o den dřív.

Autobus do Washingtonu mi jel až v šest (jezdí to z Manhattanu a chtěl jsem mít dostatečnou rezervu). Těsně předtim jsem si konečně vybral prachy z bankomatu, ale ten mi vydal samý dvacky, což bude důležité níže.

V autobuse se nic zajímavýho nedělo kromě toho, že internetový připojení padalo neskutečnym způsobem. Vždycky šlo asi pět sekund a pak několik minut nic. Krásně jsem se prospal a najednou nemám mobil. V žádný kapse prostě nebyl, nikde. Naprosto jsem vylučoval, že by mi ho vzala ta holka, co seděla vedle mě, takže jsem nepanikařil a hledal jsem dál, až jsem ho našel vypadlej na sedačce. No, takže pro začátek žádný drama. Teda kromě těch všech věcí, co už se mi staly.

Málem jsem zapomněl, jak je metro ve Washingtonu debilní. Musíte si vyhledat nejenom, kam jedete a kolik to teda bude stát, ale musíte taky na rozvrhu hodin zjistit, jestli je špička nebo ne. Hovada. Nevim, co jsem udělal špatně, ale přestože jsem si myslel, že jsem lístek přeplatil (automat vám pak ty peníze navíc vrátí), tak mě to na konci nechtělo pustit, protože mi chybělo deset centů. A ty automaty samozřejmě neberou dvacetidolarovky a v půl jedenáctý večer tam nebyl zrovna velkej frmol. :trollface: Zcela vážně jsem uvažoval o tom, že ten turniket přeskočim, protože to vypadalo, že kvůli deseti centům tam snad zhynu.

Oslovil jsem ale paní, co zrovna šla do metra, jestli mi tu dvacku nerozmění. A prej že nemá drobný, jenom kartu. Když se dozvěděla, že potřebuju jenom deset centů, věnovala mi celej dolar. No vidíte, dobrý člověk ještě žije.

Hostitelka mi pozdějc tvrdila, že na jednotlivý lístky kupovaný bez karty je přirážka jeden dolar, což by cenově přesně odpovídalo. Ale když jsem tu byl minule, bylo to jinak, protože jsem si spočítal, že se mi ta karta nevyplatí.

Po chvilce váhání, na kterou stranu hlavní ulice se mám vydat, jsem zamířil správnym směrem a bez úhony došel na Lamont Street. A tam naprostá tma. Zrovna totiž vypadnul proud. :mrgreen: Drobounká hostitelka s čínskejma předkama jménem Ona (fakt) mi připravila záhořovo lože a já jsem usnul spánkem spravedlivých a taky spánkem těch, co byli 28 hodin na cestě a předtim spali jenom půl hodiny.

Stay tuned.