Category: notes

I ty nejroztodivnější cesty dojdou svých konců…

Dorazil jsem na šanghajský severní nádraží a jako správnej mazák jsem zamířil rovnou za nosem do metra. Tady se ukázalo, že nejsem až takovej mazák, protože jsem nevěděl, na jakym to nádraží vlastně jsem a na jakou stranu v tom metru mám jet. Stál jsem tam s mapou a čet si stanice, abych se zorientoval.

V tom ke mně přišel nějakej Číňan a jal se mi radit. Kdyby nezdržoval, tak už jsem dávno věděl, co a jak. Jenže on vůbec neposlouchal, na co se ho ptám a hned mi radil, kam mám jet. Aaaargh. Jako díky za ochotu, ale vyznat v šanghajskym metru se musí vyznat i Jan Žižka v závěru kariéry, jak je to všechno dobře označený.

Někdy v půl osmý jsem dorazil ke starejm známejm do Putua, tedy k paní Wangový a jejímu manžížálkovi. Fakt jsem se na ně po hangzhouském hororu hodně těšil. Paní domu dorazila z práce poměrně pozdě večer, ale i tak jsme pokecali a já jsem jí nahrál na disk spoustu český muziky, jak chtěla. :) A taky byla zvědavá na mojí knihu, takže jsem tam nahrál i tu. Continue reading “Putuo, maglev, Pudong… a šáteček”

Šestej den byla pracovní sobota. Pracovní proto, že před tim byly tejden prázdniny kvůlivá svátku Založení respubliky (a prázdniny jsou evidentně i pro pracující), takže se jde do práce v sobotu. Další z čínskejch úchylností.

Moji hostitelé šli na znalostní část zkoušek na řidičák. Ale auto prej už maj. Snídaně byla zhruba stejně dobrá jako včerejší večeře. Nejlepší část byl takovej sladkej knedlík, od kterýho mě bůhvíproč furt odrazovali, že je pro mě moc sladkej. Sice byl trochu sladší, než bych si ho udělal já, ale furt lepší než ta divná rejže v ještě divnějšim těstě (k snídani!). Když odešli na tu zkoušku, tak mě nechali doma samotnýho. Jsem čuměl, že mi tak věřili. Jde vidět, že mě neznaj. *ďábelský smích* Continue reading “Šanghaj, den šestý”

V pátek jsem se probudil u couchhostů a přemejšlel jsem, kam vyrazim. Vypadalo to na park divý zvěře, ale trochu mě odrazovalo jednak, že to bylo daleko (přes celý město), a jednak, že se tam kromě metra muselo ještě autobusem.

Moje hostitelka Linda (paní Wangová) k snídani donesla prej shandongský jídlo. Byla to taková podivná čínská tortilla, ve který byla zabalená zelenina a nějaký maso. A bylo to celkem dobrý. Dál jsem dostal kafe a müsli s teplym mlíkem.

Linda chtěla pustit českej film, jenomže jsem na disku žádnej neměl kromě Bobulí (ani nevim, kde se mi to na disku bere), všechno ostatní mám na externim HDD v Jinanu. Tak jsem jí pustil Posledního císaře s českym dabingem. :) Pak chtěla pustit českou muziku, což jsem splnil puštěním Kryštofa, Kryla, Nohavici, Olympiku a Žlutýho psa. Continue reading “Šanghaj, den pátý”

Dneska to asi vezmu stručně.

Vstával jsem v pět ráno, protože v noci k nám na pokoj do hostelu přišel chlápek, kterej naprosto příšerně chrápal. Chrápal tak nahlas, že se dokonce třásla postel a vzbudil všechny ostatní lidi. Dlouho jsem se ho snažil vzbudit svojí vuvuzelovou aplikací na telefonu (to by vzbudilo i mrtvýho), ale on nic. Tak jsem do něj třikrát kopnul, a to se teda nakonec probudil.

Tak mu povídám: “Dude, you need to wake up.” – “Why?” – “None of us can sleep, you’re snoring so loudly.” – “Wow.” Přetočil se, usnul a chrápal dál až do deseti. My ostatní jsme teda vstali a v šest ráno jsme vyrazili do dne. Continue reading “Šanghaj, den čtvrtý”

Dneska jsem měl na programu návštěvu zahrady Yuyuan a Pudong. Někdo ale zatáh závěsy, takže jsem vstal až v deset ráno. Než jsem dopsal článek a přečet statusy na Facebooku, bylo dvanáct a vyrazil jsem. Metrem, protože mě to pobíhání už přestalo bavit.

Dojel jsem na stanici Yuyuan Garden a dal se po směrovkách. Vůbec jsem nevěděl, co tam vlastně mám najít. Našel jsem pěkný staročínský baráky a spoustu lidí. Pak najednou jsem našel vstup do zahrady. 40 yuanů. Přede mnou ve frontě stály Němky, což byla neblahá předzvěst.

Celá ta zahrada je plná bělochů a obzvlášť Němců. Kam jsem se hnul, tam byla slyšet němčina. Ne že bych měl něco proti Němcům, ale nepřijel jsem do Číny proto, abych tady zakopával o Němce. Těch mám dost doma, no ni?

V zahradě mi začal foťák ukazovat, že mu dochází baterka. Ajaj. :-/ Moc jsem těm fotkám teda nedal, protože jsem se snažil fotit rychle. Navíc světelný podmínky byly naprd, takže ty fotky stojej vesměs za hovno. Zahrada je to pěkná, ale imho nic extrovního. Continue reading “Šanghaj, den třetí”

Z hostelu jsem vyrazil v deset ráno. Plán zněl jasně: Dojít k Bundu. Na recepci jsem nechal notebook a říkal jsem si, že se vrátim tak kolem druhý hodiny.

Snídani obstaraly banány a kafe u McDonalda. Tři decky za 8 yuanů. Nekupto.

Ovšem, kdo by to byl řekl, že západní ulice vede na západ a ne na východ? Ještě mi furt bylo divný, proč je jeden barák kreslenej na druhý straně mapy. Že jdu na druhou stranu mě samozřejmě nenapadlo, říkal jsem si, že tu budo asi dva podobný baráky.

OMG. Že jsem na druhym konci, jsem zjistil, až když jsem došel na konec Nanjinský třídy, což je bulvár táhnoucí se celym centrem. Využil jsem příležitosti a důkladně jsem prolez chrám Jing’an. Chrám je to sice pěknej, ale služby návštěvníkům jsou naprosto tragický. Připomnělo mi to to nejhorší z výletů po ČR… akorát tam nedělali smažák. Continue reading “Šanghaj, den druhý”

To bylo tak.

1. října se v Čínské lidové republice slaví Státní svátek. Tim se myslí založení lidové republiky v roce 1949. Vyvěsí se prapory, připomene se věčně živý předseda Mao, ale nijak se to nepřehání. Žádnou spartakiádu jsem neviděl. Připadá mi, že režim už to tady zabalil a nechce zbytečně dráždit lidi. Ale třeba to ve větších městech vypadá jinak, co já vim.

Po prvnim říjnu ale následujou tejdenní prázdniny (i na vysoký škole). To znamená, že v našem kampusu je totální mrtvo, nesvítí se tam, hospoda je zavřená a autobusy jedoucí od kampusu jsou prázdný. I zbytek města je poloprázdnej, všichni se rozutekli za příbuznejma do všech možnejch končin. Něco jako Brno o víkendu. (Prej.)

A tak jsem se rozhod, že vycestuju z Jinanu pryč. Volba padla na město měst — Šanghaj, což je se skoro 20 miliónama žluťáků největší město na světě (aglomerace nepočítaje). A protože na cestování vlakem (obzvlášť čínskym) já nemám nervy, zakoupil jsem sobě letenku. Continue reading “Šanghaj, den první”