Včera byla prodloužená. Takovéto akce vždy přinášejí spoustu úsměvných, jímavých či naprosto absurdních příběhů. A poslední dny jsou doslova nabité takovými blockbustery, až se Kalymu vlasy kudrnatí. (A mně se z toho kudrnatí nohy jako po výpravě s Akylou.)
Moje zpravodajské a komentátorské srdce doslova touží po tom, abych to tu celý rozmáz, jenže na Los Gimplos ještě působí někteří těžcí zločinci, kteří jsou pár týdnů od převelení, takže některé kauzy radši odložíme až za tuto deadline ;).
Ale přesto bych se rád pozastavil nad tím, na co jsem přišel dneska ráno při čištění zubů, této k meditování vhodné době. Uvědomil jsem si, jak strašně nerad mám lidi, kteří se berou vážně. A někteří se berou nesmírně vážně. Stačí se podívat na lidi, se kterými si rozumím. Nikdy neváháme udělat si srandu sami ze sebe. A neexistuje, abysme někomu vyhrožovali inzultací, pokud někdo udělá nějaký byť sebetrapnější vtip. To mu to radši naservírujem s velkým gustem zpátky. A jen tak mimochodem — z toho, jak povýšeně se svými spolužáky někteří mí spolužáci jednají, je mi docela nevolno.
Taky mám docela nerad, když mě poučuje někdo, kdo na to nemá ani ten nejmenší nárok. Napadá mě k tomu slavný výrok Adama Michnika:
Nebyl jsem s vámi v minulosti zbabělý, a proto s vámi dnes nepotřebuji být statečný.
Dáša s Lindou několikrát předvedly skvěle sehranou hádku. Linda by tedy občas potřebovala krotit přehrávání a na obou šlo občas poznat, že se tomu v duchu smějí, ale místy z nich šel až strach. Tato scéna, kdy kámošky hrají nepřátele, mi připomněla něco podobného. Nevím z jakého důvodu, ale rozhodně je to tak. Při bavení s několika lidmi se nám oběma navzájem otevírá kudla v kapse, ale hrajeme kámoše. Je to zajímavé.
Nemůžu se tady o všech kauzách moc rozepisovat, protože nemůžu potřebovat, abych byl vyděděn některými lidmi, se kterými (bohužel) musím sdílet životní prostůrek. Prostor. Ale některé věci mi přindou docela absurdní. A Ondra umí náležitě matematicky vysvětlit vztahy ;).
Syrští demonstranti, protestující proti karikaturám Mohameda v deníku JyllandsPosten, podpálili dánské a norské velvyslanectví v Damašku. Dánové a Norové prchají z arabských zemí. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád si odskočil od obohacování uranu a veřejně oznámil zrušení obchodu s Dánskem. Premiér této sympatické severské země se omlouval a neúspěšně uklidňoval arabské diplomaty. Šéfredaktor francouzského deníku France Soir Jacques Lefranc přetiskl dánské karikatury a vzápětí byl vydavatelem vyhozen. Český premiér Paroubek se rozhodl zhubnout deset kilo. 
Čert ví, proč je dnes celý svět naruby. V tomto článku se podívám na věc, která naruby zcela určitě je. A já nepřestávám kroutit hlavou. Jak to tak bývá, člověk, který se naruby nechová je nazýván přinejmenším podivínem, v tom nejhorším případě pak teploušem. O co jde?