Po Pekingu, Šanghaji a Hangzhou jsme přiletěli do Guilinu, čte se /guej’lin/. Zatímco až doteď jsem trávil veškerý svůj čas v Číně blízko jejímu pobřeží, teď poprvé jsem přiletěl do vnitrozemí. Provincie (od roku 1958 autonomní oblast) se jmenuje Guangxi /guang’ši/ a je pravda, že i ona má přístup k moři – ale je to daleko.

Na Guilin jsme měli tři dny, přírodní krásy jsme přitom chtěli stihnout dvě: terasový rejžový pole a plavbu na řece kolem špičatých skal. V hostelu jsme si objednali rejžový pole na zejtra a řeku na pozejtří, takže první den jsme zasvětili procházce po samotnym Guilinu.

Guilin je malé, čtyřapůlmiliónové městečko, které žije z turismu a které samo o sobě není příliš zajímavé. Ano, má některá zajímavá místa, ale platí se na ně větší vstupné než do pekingského zakázaného města. Domnívám se, že by bylo chybou trávit zde více než jeden den, lepší je město využít jako přestupní stanici pro přírodní scenérie. Pochvalou budiž, že město má příjemnou nákupní zónu a náš hostel byl perfektní, dokonce jeho wifi jela přímo přes VPN, takže člověk kvůli návštěve Facebooku a GMailu nemusel dělat wifikundace jak všude jinde.

Z procházky po městě stojí za zmínku snad jedině, že jsem konečně našel svoje nejoblíbenější čínský jídlo, totiž 羊肉串, yang rou chuan, jehněčí na špízu na grilu. #omnomnom

Zbytek procházky, při který jsme museli utíkat před bouřkou, už snad jenom graficky:

(Můžete si všimnout, že jsme vynechali chobotí kopec, pagodí kopec a sluneční a měsíční pagodu.)

Večer v hostelu se tak šíleně hádala jedna ženská s obsluhou (nadávala jim, že nemaj volnej pokoj, wtf), že musela přijet lidová policie…

Další den ráno jsme vyjeli na ty rejžový terasy. Se mnou a se Šárkou byli v partě čtyři Britové, týpek nás odvez minibusem na výchozí bod a řek nám, že se s náma za pět hodin potká v cílovym městě. Přitom jsme se orientovali podle zhruba takovýho plánku:


Klikni pro zvětšení

Co vám budu povídat, v jednu chvíli jsem si už myslel, že do cíle nikdy netrefíme. Došli jsme na několikátý rozcestí, kde jsme nevěděli, kam máme jít. Kolem dokola nikdo neuměl ani slovo anglicky a navíc nás místní obyvatelé neustále lákali k sobě na jídlo, takže se jejich výpovědím o cestě dál nedalo moc důvěřovat.

Nakonec jsme to nevim jakym zázrakem trefili a ve správnym cíli jsme skončili asi o půl hodiny dřív.

Výprava začínala ve vesnici, odkud vedla cestička do kopce. Člověk jde několik hodin a kolem sebe vidí tolik krásnejch rejžovejch polí, až mu přechází zrak.

guilinvesnice
Klikni pro zvětšení

Na jednom místě jsme dokonce potkali pověstné místní dlouhovlasé ženy, které turistům předvádějí svoje rituály mytí vlasů a bůhvíco ještě. Za to, že si je vyfotíte, se má platit poplatek. Ale když jste paparazzo, tak to zvládnete i bez poplatku.

Rýžová pole mají samozřejmě v různá roční období různou barvu. A jak jsou zalitá vodou, tak podle polohy slunce na nebi taky mění barvu i v průběhu dne. Vytváří to fakt nádherný panorámata. Terasy byly postaveny před 650 lety a jsou zvány Longji (ďáblova páteř), protože terasy údajně vypadají jako dračí šupiny zatímco pohoří, na kterém leží, připomínají právě dračí páteř.


Všimněte si toho týpka, co tu rejži ošetřuje. 🙂

Po několika hodinách této túry v neskutečně náročném horkém dni mě začala bolet hlava. Snažil jsem se to nějak vyřešit, ale za neustálého (celkem svižného, protože jsme si mysleli, že zaostáváme za časovým plánem) pochodu v horkém dni se to řeší celkem blbě. Až po docela dlouhý době jsem si vzpomněl, že mám v kapse paralen. Páni, to byla úleva.

Byl to jeden z nejhezčích zážitků z mýho cestování a rozhodně jedno z nejkrásnějších míst, co jsem kdy viděl. Pokud chcete vidět něco nádhernýho (navíc poměrně daleko od civilizace), sotva najdete lepší místo. Ale vezměte si klobouk. 🙂

V cílové vesnici jsme si koupili nanuka a k večeru dorazili na hostel. Zítra nás čeká poslední den v Guilinu, plavba po voru na řece a kormoráni.