Čína mimo Čínu: Krátká zastávka v Hong Kongu

V minulém díle jste se s námi podívali na túru kolem Taipeie, čímž jsme dokončili zápisky z tohot ostrova a nad ránem jsme nasedali na EVA Air do Hong Kongu. Všichni nám doporučovali veřejnou dopravu, ale vymejšlet takový koniny uprostřed noci neni zrovna moje oblíbená činnost. A když vám to ujede, jste namydlený. Takže jsme si radši zavolali Ubera s tim, že to bude bez problémů. Bohužel uberista měl jinej názor a několikrát se vyptával, na jaký jedeme letiště, přestože to měl zadaný v aplikaci. Chápu, že má asi špatný zkušenosti s klientama, co zadávaj do appky jiný letiště, než na který chtěj odvézt. Asi na desátej pokus se mi povedlo přesvědčit ho, že fakt chceme jet tam, kam mu celou dobu tvrdíme.

EVA Air je taiwanská společnost, takže se samozřejmě nikde nešetří s Hello Kitty:

Ani ne dvouhodinovej let a už jsme v Hong Kongu. Jak si jistě vzpomínáte, o Hong Kongu už jsem tady psal nedávno, protože jsem do něj zavítal v létě 2014. Článek doporučuju rozhodně přečíst znova a osvěžit paměť, protože kvůli tomu předchozímu pobytu jsem při týhle návštěvě osekal zážitky z Hong Kongu na minimum. Můj rozvrh na HK byl tentokrát následující: Přílet, ubytování, procházka po místech v HK, kde jsem ještě nebyl, večeře s kamarádama, další den výlet do Macaa a třetí den zase nějaký procházky po památkách a večer odlet do Singapuru. Jak vidíte, času nebylo nazbyt.

S Marietou jsme se rozloučili na letišti, protože je to vzorná studentka a musela se po taiwanský dovolený zase vrátit do studijního procesu. Já jsem navštívil nejdřív ženský klášter Chi Lin, který byl postaven roce 1934 pro buddhistické jeptišky. Nevim teda přesně, co to je buddhistická jeptiška, ale tady maj barák. Akorát jsem tam bohužel dorazil těsně před zavíračkou, takže mě rychle zas vyhnali. Patří k tomu ještě zahrada Nan Lian, která je hned za silnicí. Zahrada i klášter jsou celkem fajn, ale nic, co bych v Číně neviděl už milionkrát, takže zážitek nic moc. Tady aspoň máte jednu fotku jako útěchu:

Odsud jsem se pěšky vypravil na mnohem zajímavější místo. I ta docela dlouhá procházka neturistickými částmi HK byla nesmírně zajímavá. Fotky jako obvykle řeknou víc než falešná slůvka:

No a pak jsem se dostal na strašně zajímavý místo, o kterym jsem nikdy předtim vůbec nevěděl, že existuje. Resp. že existovalo, protože dneska už je tam jenom památník. Dorazil jsem totiž do Kowloon Walled City, což je něco jako Kowloonské město za zdí, přičemž Kowloon je část HK, kde se tento skvost nachází. Bylo to centrum anarchie v koloniálním Hong Kongu. Město bylo bez téměř jakéhokoliv vládního dozoru britské nebo čínské vlády, takže se moci v něm ujaly triády, tedy čínská mafie. Ve městě bez zákonů a bez stavebních předpisů se tak hromadila jednak chudina a jednak lidé utíkající před rukou zákona. Etatistické zdroje, vám povědí o prostituci, drogách a gamblingu v tomto městě. Město bylo extrémně zalidněné (120krát vyšší hustota než v New Yorku a 24krát vyšší než v HK) a věřte mi, že nikdo z vás by v něm žít nechtěl. Např. neexistoval rozvod vody, takže se pro ni muselo chodit několik minut pěšky do studny.

Na toto období se ale nemůžeme dívat pouze negativně (i pokud si myslíte, že drogy, prostituce a gambling jsou negativní jevy). Visual Capitalist popisuje, že díky nedostatku vládních regulí, docházeli do tohoto anarchistického koutku i obyvatelé okolního Hong Kongu zejména na levnější jídlo, levnější zpracování železa nebo levnější lékařské zákroky. Je tam i famózní infografika, určitě se na to podívejte.

V roce 1990 ve městě bydlelo 50 tisíc lidí. Z ptačího pohledu vypadalo takhle:


Výška budov byla omezenana 14 pater, aby nepřekážely letadlům, která musela přistávat na nedalekém letišti.

Fascinující experiment byl ukončen začátkem 90. let, kdy byla lidem a podnikům nabídnuta kompenzace za vystěhování, a zbytek musel být vystěhován násilně. V roce 1994 byla dokončena demolice a město bylo přebudováno na park a památník. Na místě jsou dobové fotografie s popisky a na obrazovkách je ve smyčce puštěný dokument s výpověďmi bývalých obyvatel. Musim říct, že tohle byla jedna z nejzajímavějších věcí, co jsem na svých cestách po Asii zatím viděl.

Dokument od Wall Street Journal (to není to, co pouštějí na místě):

Rozdíl tehdy a dnes:

Den jsme zakončili večeří s Peggy a Stevem, kteří bydleli u mě na Airbnb v Praze kdysi v roce 2011 a které znáte už z minulého hongkongského zápisku. Papání:

Druhej den jsem zamířil do Macaa, o tom vám povím v samostatném článku. Po návratu jsem se zase šel projít po Victoria Harbouru. To místo mě prostě přitahuje. Stojíte tam a koukáte se na mrakodrapy jednoho z nejbohatších měst na světě, přičemž víte, že před šedesáti lety tam bylo jenom pár rybářů. Je to z ideologických důvodů jedno z mých oblíbených míst na světě. Dalším podobným je památník Thomase Jeffersona ve Washingtonu.

Nechme promluvit Sira Cowperthwaita, bývalého hongkongského ministra financí:

“I když máme už rozsáhlé hospodářství zahrnující mnoho odvětví, je pro nás stále lepší spoléhat se na neviditelnou ruku devatenáctého století než nechat ekonomiku manipulovat neohrabaným prsty byrokratů,” napsal Cowperthwaite v roce 1962. “Nemůžeme si prostě dovolit jakkoliv poškodit hlavní zdroj síly naší ekonomiky, svobodu podnikání.” Neměl rád protekcionismus a dotace, a to ani tehdy, když šlo tzv. o mladá odvětví: “Když budeme mladé odvětví rozmazlovat, zůstane mladé a nikdy nevyroste.” Pevně věřil, že “v dlouhém období souhrn rozhodnutí jednotlivých podnikatelů učiněných ve svobodném prostředí, a to i když jsou tato rozhodnutí často chybná, nadělá méně škody než centralizovaná rozhodnutí vlády, a hlavně každá případná chyba a škoda je ve svobodném prostředí mnohem rychleji napravena.” (Úryvek z článku Muž, který stojí za zázrakem Hongkongu)

Protože jsem do přístavu přišel až v hluboké noci a neměl jsem přes davy turistů kde opřít foťák, mohu vám z tohoto výletu nabídnout pouze tyto dvě nevalné fotky:

Ve dvě v noci mi volal Petr Mach. Protože se ale řídím klausovským “Neexistuje nám telefonovat!”, obzvlášť pokud jsou dvě hodiny v noci, hovor jsem nezvedl. O měsíc pozdějc jsem stejně dával výpověď.

Poslední den ráno jsem se měl sejít s Marietou na snídani před její školou. To byl sraz jak z pekla. Nejdřív jsem si naplánoval špatně trasu tak, že po přestupu jsem musel vlakem. Pak jsem ten vlak na přestupu nemoh najít, byl jsem z toho úplně zoufalej… a pak ten vlak měl takový rozestupy v jízdním řádu, že jsem měl zpoždění nakonec snad hodinu. Ještě jsem myslim hrozně bloudil v cílový stanici. No aspoň jsem ale našel, jak se tam dostanu a místo snídaně jsme teda zašli pozdějc na rozlučkový kafe.

Poslední den jsem strávil výletem do Tsang Tai Uk, což je hakkská vesnice (Hakkové jsou původní obyvatelé některých jižních částí Číny), ale bohužel mě nenapadlo, že se tam pořád normálně bydlí, takže jsem si tam připadal jako totální exot, chodit lidem kolem baráku a fotit jim to. 🙂 Takže jsem celkem rychle zase zmiznul. A navíc tam maj dravý psy:

Před odletem na letiště jsem se vypravil do Kláštěra deseti tisíc Buddhů s krásnou pagodou. Bohužel jsem nějak neměl svuj den a opět jsem nepřesně trefil vchod. Narazil jsem ale na jiný zajímavý místo, a protože už jsem neměl před odletem tolik času, vzal jsem zavděk touhle náhradou. Ono místo, kam jsem zavítal místo kláštera, bylo místo hned vedle něj – kopec Po Fook, což je obří a fascinující hřbitov v docela prudkym kopci. Vyběhnout až nahoru, byla dobrá rozcvička. Pro truchlící je ale k dispozici lanovka.

V každym tom baráku pode mnou je spousta mrtvejch:

No a pak už jsem se odebral na letiště, kde jsem si málem zapomněl deštník z Taiwanu, a přesunul se na závěrečnou etapu svýho výletu do Singapuru. Počasí slibovalo bejt přímo epesní: