Zhruba (= přesně) před dvěma měsíci mi začaly prázdniny.

Nesnášim školu. To už o mně ví snad každý čtenář tohoto blogu. Není to tak, že bych nesnášel svoji školu (tu mám naopak ještě docela rád), ale nesnášim školu jako takovou. Učit se nesmysly, psát o tom ještě nesmyslnější moudra a ještě se k tomu tvářit, že to celé mě baví… tak to mě teda nebaví.

Takže jsem rád za každičkou chvilku, kdy se škola nekoná.

U nás se vítr neobrací. Pořád fouká silný protivítr, je zima a leje jako z konve. V protivětru se dá jet celkem dobře, pokud máte týmové kolegy, co vám rozráží vzduch. Pokud jedete na čele vy, je to už o dost horší…

No, zkrátka a dobře (neměl bych pít tolik vína fslevě™ najednou, pak se mi pletou písmenka…), tyhle prázdniny se mi zatim moc nepovedly. A to mě mrzí. Mrzí mě, že moje letošní zpravodajství z Tour de France byla jenom řehole, a vůbec ne zábava jako loni. Mrzí mě, že nejsem takový kovboj, jak bych si přál (holt mi do toho Armstronga pořád něco chybí 🙂). Mrzí mě, že přestože jsem se celej semestr těšil na to, že o prázdninách přečtu spousty knih, nečetl jsem už měsíc ani slovo. Mrzí mě, že to, co se mi mělo líbit, se změnilo na noční můry. Mrzí mě, že mám pocit jako bych se už léta neusmál.

Alles i’schief gange… jak bysme řekli my Bavoráci. Kdybych se poslední měsíc nesnažil nejdřív chytat vodopády a posléze auta (což se obojí ukázalo jako zbytečné… nebo jsem se snažil málo?), měl bych na kole najet dvojnásobný objem kilometrů, co mám teď, a když nic jiného, tak aspoň moje sportovní výkony by vypadaly aspoň trochu k světu.

Půlka prázdnin pryč… a zatim byly sice celkem plný novejch zážitků, ale že bych si u nich v zápisníku dělal plus, to se zrovna říct nedá.

Pár pozitivních zpráv se ale přece jenom snad najde. Třeba noví kamarádi z lidí, u kterejch bych to ještě nedávno nečekal ani v nejmenším.

Tak polovina prázdnin je ještě před námi. Uvidíme, co z toho vyleze…