Nejvyšší soud Spojených států, známý pod zkratkou SCOTUS (mimochodem, prezident je POTUS), má svoji budovu hned za Kongresem a rozhoduje docela dost případů, nejenom ty, které se dostanou až přes oceán a skrz redakce do televizních zpráv a do novin.

Řekl bych, že pro laiky nejznámější kauzou, která se před ním řešila, byl spor Hustler Magazine v. Falwell. Nejznámější je zřejmě díky svému filmovému zpracování pod jménem Lid vs. Larry Flynt. Z poslední doby je známý rozsudek ohledně Obamacare, kde soudce Roberts vymyslel workaround, se kterým ani vláda nepočítala. A zanedlouho můžeme očekávat rozsudky ve dvou kauzách týkajících se svateb homosexuálů. Cato k nim posílalo amicus briefy (viz United States v. Windsor a Hollingsworth v. Perry), které mě definitivně přesvědčily o tom, že moje dříve zastávaná pozice byla mylná.

Zasedání SCOTUSu jsou veřejná, ale místnost má pouhých 250 míst, z nichž většinu obsadí právníci, reportéři a různí VIP. Pro veřejnost zbyde pouze pár míst. I tak se hodiny a hodiny před začátkem slyšení formuje před soudem dlouhá fronta. Protože prodávat lístky je asi moc kapitalistický nebo já nevim, co to je zas za módu.

Já a další dva stážisti jsme se rozhodli, že se pokusíme dostat na míň sledovanou kauzu. Šlo o jakejsi patent na DNA podle toho, co jsem zachytil ve frontě. Ve frontě jsem stál ráno od osmi skoro do jedenácti. Místo na celý hlavní slyšení už jsme neměli, ale existujou tam i místa, kde vás nechaj sedět tři minuty a nasát atmosféru. K tomu si taky můžete prohlídnout veřejný prostory budovy.

Ve frontě jsem samozřejmě v obleku, protože jsem musel jít potom do práce, ve který jsem měl bejt tak jako tak, ale vzal jsem si volno z přesčasů. Konečně jsem teda vytrpěl celou tu frontu, prošel jsem bezpečnostní prohlídkou, konečně si došel po víc než třech hodinách na záchod, vyčkal další dvě fronty na cestě do vyššího patra, zaplatil čtvrťák a uložil si věci do skříňky.

Jdu teda směrem k bezpečností prohlídce č. 2 a nějakej týpek se mě ptá, kam že prej jdu. No kam asi, ty vole? Skočil mi sem do vokna hopík, tak ho hledám.

Eh, jdu se podívat na SCOTUS do sálu. — No a kde máte kartičku? — Já žádnou kartičku nemám. — Jste tady s nějakou skupinou? — No nejsem. — No tak to si ale musíte vystát frontu, pane. — Cože? Já jsem v tý frontě stál přes dvě hodiny, žádnou kartičku jste mi nedali! — Je mí líto, musíte jít zpátky do fronty.

No ty vole, ty ses posral v kině, ne? Tak jsem to šel říct ještě jiný sekuriťačce a ta se nejdřív tvářila, že zjedná spravedlnost, ale tenhle sekuriťák jí přesvědčil, že bez kartičky ani omylem.

Takže mě ze SCOTUSu zas vykopli, ale jinejma dveřma, než jsem přišel. Takže jsem si ani nemoh prohlídnout ty sochy atd. v prvnim patře, což jsem si šetřil až na to, až vylezu z jednání. Nemoh jsem vědět, že se odchází jinym patrem, než se přichází.

Zcela znaven jsem se vypotácel ven a tam další dva stážisti čekali vzorově ve frontě už i s rozdanejma kartičkama. Fakt nevim, co jsem kde udělal špatně. Po celý ty hodiny stání ve frontách jsem jenom poslouchal nějaký policajty, co nám říkali, kam máme jít. Nikdo se mě na nic nezeptal, nikdo mi žádnou kartičku nedával. A pak mě na konci vyfuckuje nějakej regulovčík. Ty Severokorejci by to město měli fakt vybombardovat.

Příště se těšte na příběh o tom, jak jsem neviděl Jardu Jágra. Stay tuned.