Tag: peking

Další den jsme měli na plánu trip na Velkou čínskou zeď do Badalingu. Snažil jsem se ještě večer sehnat jízdní řád vlaku, což se mi moc nedařilo, ale nakonec jsem to díky Jialin vyřídil.

Vstáváme a Šárka naházela do kufru tolik věcí, že jsem musel použít všechny tricky, co jsem znal – samozřejmě včetně přejetí parním válcem –, aby se mi povedlo kufr zavřít. Co mi bylo platný, že jsem svuj vlastní kufr balil na lehko, aby se mi dobře přenášel. Vážil sice pod deset kilo, ale já musil tahat kufr dvakrát těžší. Continue reading “Čína II: Peking, den třetí – taxíkem na Zeď”

Plán zněl jasně: Koupit lístky na zejtra do Šanghaje a jet se podívat na Velkou čínskou zeď.

Jialin nám doporučila, že na hlavnim nádraží v Pekingu bude jedno okýnko, kde bude obsluha mluvit anglicky. Metrem jsme teda dojeli na to hlavní nádraží a co tam nevidíme — obrovský fronty jenom na vstup do nádraží. Těžko říct, co je to vůbec za fronty (podle mě to byla fronta do odbavovací části nádraží, kam vás pustí jenom s platnou jízdenkou, ale jistej jsem si nebyl) a jestli tam teda máme stát.

Rozhlíželi jsme se, ale pořád jsme nikde neviděli nápis Ticket Office ani nic podobnýho. Tak jsem navrhnul jít se zeptat do KFC, že tam je aspoň minimální šance, že někdo ze zaměstnanců bude umět anglicky. Složitym způsobem jsme to nakonec vyřídili, zaměstnankyně nás poslala 200 metrů pryč a tam to fakt bylo. A skutečně avizovali, že u přepážky č. 18 jsou “English services”. Continue reading “Čína II: Peking, den druhý”

To bylo tak. Začal jsem pracovat, takže jsem konečně našetřil pár halířů na to, abych strávil pár dní v Číně. Bohužel to ale zase znamenalo, že jsem dobu cesty po Číně musel drasticky omezit, protože počet dní na dovolenou neni zas moc velkej.

Plán byl přiletět do Pekingu, projet Čínu křížem krážem a z Taipeie odletět zpátky do Prahy. Při prvnim pokusu jsem zarezervoval zpáteční letenku až na konec srpna. Při druhym pokusu už sice správně na konec července, avšak zpátky z Pekingu místo Taipeie. Týhle druhý chyby jsem si všim až měsíc po zaplacení letenek. Co naplat.

Continue reading “Čína II: Peking, den první”

All good things must come to an end, no?

Poslední den jsem měl na plánu návštěvu kláštera Yonghe, což je jeden z největších lamaistických klášterů na světě. Měl strategickou pozici jenom dvě zastávky metra od mýho bydliště.

V Číně jsem už navštívil mnohé buddhistické kláštery, tento byl však první lamaistický. Nevim sice, jakej je v tom rozdíl, neb jsem nevzdělaný křupanský ateista, ale ten chrám mi přece jenom připadal trochu jinej. A je fakt obrovskej, to se ani nedá vypovědět.

Continue reading “Peking, den čtvrtý — čínský poslední”

Chtěl jsem se jít podívat na Zeď, ale nevěděl jsem, jak se to dělá. Akorát jsem věděl, že je to pěkně daleko a že to nebude úplně jednoduchý.

Continue reading “Peking, den třetí — Zeď”

Ráno mě probudily velmi zvláštní zvuky. Jak bych to… Silvia z Itálie, jedna z obyvatelů (asi) si ulevovala ve sprše. Asi dlouho nepoznala muže. Nesmějte se!

Ráno zbylo na mě, abych domluvil s Irkou a Korejkou, kdy a kde se sejdeme pro naší exkurzi náměstí U Brány nebeskýho klidu (Tiananmen) a Zakázanýho města. No to byla zas domluva jak s kozou na ledě. Kvůli Guizimu jsme samozřejmě měli zpoždění jak cyp a ještě to sved na mě.

Od rána jsem navíc nic nejed a byla zima jak prase. Takže jsem byl hladovej, nasranej a promrzlej. No, znám lepší stavy pro prohlížení památek… Continue reading “Peking, den druhý”

Do Pekingu jsem se rozhod vyrazit vlakem. Letadlo je totiž zhruba čtyřikrát dražší a časově to o moc líp nevychází. Zamluvil jsem si couchsurfing — bohužel se mi nepovedlo sehnat Číňany, takže aspoň Argentiňačka Paula –, koupil jsem si lístek na rychlovlak, koupil novej kufr, sbalil si pět švestek… nebo spíš 30 kilo švestek (Srsly, kdo to vymyslel, že se maj balit švestky a navíc v tak malym počtu? Proč ne třeba šest hrušek?) a moh jsem vyrazit.

Odlet z Pekingu byl plánovanej na 20. ledna večer a já tam přijel 17. večer, takže jsem si na hlavní město vyhradil tři dny. Docela málo, ale vzhledem k teplotě vzduchu to byla asi správná volba.

Těsně před Paulinym bejvákem jsem znejistěl, kam mám jít. Protože podle toho, co Paula napsala, jsem měl hledat číslo 6. Předpokládal jsem, že to má bejt číslo domu, ale když jsem po devítce uviděl dvojku, trochu mě to zmátlo. Zrovna mě ale potkali odcházející couchsurfeři a poslali mě na správný místo. Continue reading “Peking, den první”