Dneska při tréninku, kdy jsem byl úplně z formy, jsem se rozhodl. Chci běžet Pražský mezinárodní maratón i příští rok. A chci ho zvládnout pod 3:10 h.

Letos jsem běžel svůj první a dokončil jsem ho v čase 3:25:41. Za jednoznačný cíl jsem si vytkl, že to musí být pod 4 hodiny, a odhadl jsem, že reálně můžu běžet na 3:30, což se povedlo. Nešlo o žádnou hranici života a smrti, o splněný limit, natož o splněný sen. Prioritní bylo při první účast doběhnout a učit se.

Příští rok už budu vědět, do čeho jdu. A teď pár důvodů, proč si myslím, že zlepšení o čtvrt hodiny je reálné.

  • Znám ten závod. Neudělám ty samé školácké chyby jako letos.
  • Hodlám trénovat více než týden (letošní případ). Ve skutečnosti hodlám trénovat mnohem více. O tom dále.
  • Vím, že to se těžko ovlivňuje, ale nehodlám opět dva dny před závodem onemocnět a ztratit hlas.
  • Už teď jsem oproti květnovému závodu lehčí o čtyři kila.
  • Motivace

Neudělám tak blbou chybu jako třeba to, že jsem celý půlmaratón nic nejedl, a pak jsem si užíval šestikilometrovou hypoglykemii.

Pokud mi vyjde můj zápisový plán (a zkoušky :mrgreen: ), pak bych měl mít příští semestr jenom tři předměty. Plus teda bakalářku, kterou ale každý slušný člověk píše nejdříve pět dní před odevzdáním. Tím pádem bych měl mít moře času na trénink. Dokonce nejvíc, co jsem kdy měl. Já vím, že člověk míní, a pámbů mění, ale zatím tohle vypadá jako reálný předpoklad.

Když jsem začínal s triatlonem, bylo kolo moje nejslabší disciplína. Dokonce slabší než plavání, takže si jistě dokážete představit, jak jsem se na kole propadal startovním polem. Letos je kolo moje nejsilnější disciplína. Takže zlepšit se člověk může. Záleží jenom na tom, jestli chce. Jak říká William Ernest Henley: Jsem pánem svého osudu, jsem kapitánem svojí duše. (A to jsem tomu kolu zas tak moc nedával. Připadá mi, že víc času mluvim o tom, kolik trénuju, než kolik trénuju doopravdy 😕 )

Už po půlmaratónu jsem vyhlásil svůj cíl pro půlmaratón. Ten bych chtěl zaběhnout za 1:24:24, tedy tempem 4 min/km. No a 3:10 na maratónu je tempo 4:30, což se zdá od stolu zvládnutelné… ale v Libni bych vám řekl, že jste se asi posrali v kině 🙂

Samozřejmě by se mi líbilo zaběhnout někde v čase Lance Armstronga (2:47), ale dobrého po málu 🙂 . Jak už jsem se svěřoval jedné čtenářce, která to hned šla taky vyzkoušet, někdy jdu běhat, když jsem naštvanej. Náročnost volím podle naštvanosti. Naposledy to bylo na začátku července — a to jsem si dal fakt do těla 🙂 .

Úspěch celé mise tedy záleží na tom, jak moc mě budete štvát. Proto mě nešetřte 😉

PS: Samozřejmě hledám sparing-partnery a sparing-partnerky (aby to bylo genderově tentononc, když je ten novej zákon proti tý dyzgryminaci). Může to být kdokoliv, kdo se cítí aspoň na 8 km běhu v jakémkoliv tempu pod 5 min/km.