Čína II: Peking, den první

To bylo tak. Začal jsem pracovat, takže jsem konečně našetřil pár halířů na to, abych strávil pár dní v Číně. Bohužel to ale zase znamenalo, že jsem dobu cesty po Číně musel drasticky omezit, protože počet dní na dovolenou neni zas moc velkej.

Plán byl přiletět do Pekingu, projet Čínu křížem krážem a z Taipeie odletět zpátky do Prahy. Při prvnim pokusu jsem zarezervoval zpáteční letenku až na konec srpna. Při druhym pokusu už sice správně na konec července, avšak zpátky z Pekingu místo Taipeie. Týhle druhý chyby jsem si všim až měsíc po zaplacení letenek. Co naplat.


Letní palác

Continue reading “Čína II: Peking, den první”

Reagan vs. Bush starší o imigraci

Tohle je výborná věc.

Rok 1980, republikánské primárky. Ronald Reagan, budoucí prezident, proti Georgi Bushovi staršímu, též budoucímu prezidentovi. George Bush říká, že nechce uměle vyrobit skupinu nevzdělanců z jinak tvrdě pracujících, rodinně založených lidí. A Ronald Reagan přisazuje:

“Než abychom stavěli plot, proč raději nepracujeme na tom, abychom vzájemně pochopili svoje problémy? Umožněme, aby sem přišli legálně pracovat s pracovním povolením. A pak, když tady pracují a vydělávají, budou tady platit daně. A když pak budou chtít jít zpátky, můžou jít zpátky. Otevřeme hranice oběma směry.”

Když o třicet let později Rick Perry navrhne o něco rozumnější přístup k nelegálním imigrantům, primárkové obecenstvo na něj začne bučet.

Škoda, že se Republikánská strana tak změnila. :(

h/t: Alex Nowrasteh

Čína II: edice 2014

Po třech a půl letech se mi konečně podařilo dostat se znova do Číny. Trasa nebyla úplně přesně naplánovaná, ale nakonec jsme Čínu projeli v pořadí Peking-Šanghaj-Hangzhou-Guilin-Hongkong-Guangzhou.

Všechno se stalo tak velice rychle, že na pravidelný zápisky v průběhu, jak jste zvyklí, mi bohužel vůbec nevyšel čas. Pokusím se to dohnat podrobnými rozprávkami v následujících dnech a týdnech – snad mi laskavý čtenář promine.

Rozdíl oproti prvním zápiskům bude jednak v tom, že jsem Čínu navštívil podruhé, což nabízí možnost reflexe, jednak uplynula na Čínu poměrně dlouhá doba (Čína zdvojnásobí svoje HDP každých deset let) a jednak jsem si v průběhu těch let o Číně sem tam něco přečetl, takže zápisky budu čas od času moct proložit nějakým ekonomickým moudrem. :)

V Guilinu a Hongkongu jsem byl vůbec poprvé, což je samo o sobě přidaná hodnota.

Těšit se můžete na cestu taxíkem na Velkou čínskou zeď, návštěvu severokorejské restaurace, vyčerpávající túru po rýžových polích, strašidelný hongkongský mrakodrap a mnoho dalších zážitků.

Stay tuned.

Myšlenky k Breaking Bad

Breaking Bad byl po dlouhý době seriál, kterej se mi povedlo dokoukat (pokud tedy bereme dramata, nedávno se mi totiž taky podařilo dokoukat HIMYM).

Několik svých postřehů k politice a ekonomii kolem toho seriálu jsem zapsal do článku na Mises.cz Treading (on me) Bad ».

DEA: Jo? A co je to za hranici?
Heisenberg: No, co je legální, co je nelegální. Kubánské doutníky, alkohol. Chápeš, kdybychom tohle pili v roce 1930, překračovali bychom zákon. V jiném roce by to bylo v pohodě. Kdo ví, co bude legální za rok?
DEA: Myslíš jako trávu?
Heisenberg: Jo. Jako trávu. Nebo cokoliv.
DEA: Kokain? Heroin?
Heisenberg: Prostě říkám, že je to arbitrární.
DEA: Měl bys navštívit vězení. Tam uslyšíš spoustu chlapů mluvit takhle.

#unconstitutional

Přeju příjemnou četbu článku.

Den daňové svobody: 20 let v řetězech

Lidé čtou a sledují příběh svobodného muže Solomona Northupa a jsou oprávněně rozhořčeni nad morálkou společnosti, která dovolila, aby tento muž promrhal dvanáct let svého života jako otrok.

Nedávno jsem psal článek o tom, že vláda nám bere polovinu výplaty, z čehož jsem vyvozoval, že bychom mohli v práci trávit polovinu času, pokud by nám vláda tyto peníze nebrala. A skutečně, Patria Finance vypočítala letošní den daňové svobody až na 27. června — skoro přesně na polovinu roku.

A pak mě Daniel Hannan přivedl na myšlenku přepočítat to na roky života. Ať se nám to dobře počítá, tak řekněme, že typický muž pracuje od 25 do 65 let věku, tj. dohromady 40 let. Pokud polovinu toho, co tvrdě odpracuje (něco, co téměř žádný poslanec nikdy nezažil), musí chtě nechtě odevzdat státu, máme tady 20 let tvrdé dřiny pro stát.

Někteří otroci v dějinách lidstava měli přísnější režim a byli v řetězech, jiní měli režim mnohem volnější (jak je vidět např. v jiném historickém dramatu Jih proti Severu).

Budou se příští generace dívat s morálním opovržením na tu naši, ve které jsme nuceni dvacet let života makat na nemilosrdného pána, stejně tak jako my se díváme s opovržením na americké generace v 18. a 19. století?

A já pevně věřím, že zas přijde den,
a já pevně věřím, že zas přijde den,
a já pevně věřím, pevně věřím,
že zas občan bude svoboden.

Zmatené myšlenky k eurovolbám

Eurovolby 2009 byly prvními volbami, do kterých jsme jako mufloni šli. Vážně jsem si tenkrát myslel, že se tam dostaneme. Zisk mizerných 1,2 % hlasů pak vyústil v to, že jsem sepsal takovýto článek, ze kterého ta frustrace přímo tryská. (A tímto se omlouvám všem tehdejším voličům ODS, na které jsem se tak nesmyslně obořil.)

Pět let je dlouhá doba. Tehdy jsem si ani nevěřil na to, že bych se měl hlásit na kandidátku, letos jsem chtěl být co nejvýše. Nakonec mě primárky vynesly na páté místo za samé kvalitní kandidáty, takže si rozhodně nemůžu stěžovat. Myslím, že naše kandidátka byla fakt nabitá osobnostmi a schopnými politiky (kteří bohužel ještě nedostali šanci stát se veřejně známými).

Nicméně letos jsem byl naopak přesvědčen, že uspět nemůžeme. Po výsledku podzimních voleb jsem byl značným optimistou, ale volební kampaň byla neskutečně frustrující. Vypustili jsme do toho jenom z centrálního rozpočtu pět a půl kapra, další obrovské částky přispěli jednotlivci v krajích nebo krajské rozpočty a při započítání ceny obětavé práce mnoha a mnoha dobrovolníků se dostaneme do mnohem, mnohem vyšších částek. Ale i přes tuhle masivní (aspoň na naše poměry) kampaň to vypadalo, že eurovolby vůbec nikoho nezajímají. Continue reading “Zmatené myšlenky k eurovolbám”

Svobodní vysílají do europarlu rozmanitou šestici

Zřejmě si říkáte, že všichni členové Svobodných musí být stejní. Nebo aspoň minimálně kandidáti. Všichni podle jednoho mustru. Vždyť přece Svobodní jsou známí svoji ideovou vyhraněností, údajnou dogmatičností a lpěním na Hayekovi. Skutečnost však nemůže být dále od pravdy. Dovolte mi představit první šestku našich kandidátů do europarlamentu a zdůraznit rozdíly mezi nimi.

1. Petr Mach Petra Macha asi netřeba představovat. Ph.D. z financí, učitel ekonomie, vydavatel Laissez Faire. Doménou Petra Macha je ekonomie, určitě ale není žádný fachidiot. Naopak bych řekl, že v poslední době ve svých vystoupeních ekonomickou argumentaci prakticky nevyužívá.

Jak všichni dobře víme, Petr Mach je českou verzí pravého britského gentlemana. Vždy klidný a věcný, ale s oponentem si poradí velmi snadno.

Naopak 2. Jiří Payne se nebojí v debatě zvýšit hlas a zdůraznit tak, že to, o čem mluví, je závažná věc. Neshodnu se s ním na všem, ale rozhodně se ho vyplatí poslouchat. Obrovsky sečtělý a inteligentní člověk, hodně vychází z tradic první republiky a z nás všech Svobodných se nejlépe vyzná v politické práci. Kdo ho někdy viděl, jak maká na kontaktní kampani, musí před ním smeknout. Je to ryzí euroskeptik, který by se skvěle hodil jako opoziční politik do EU. Continue reading “Svobodní vysílají do europarlu rozmanitou šestici”

Poděkování Lidovým novinám

Využíváme této možnosti, abychom poděkovali elitní euroreportérce Kateřině Šafaříkové [1][2][3][4][5][6][7][8][9] za mimořádnou pozornost, kterou ve včerejších Lidových novinách věnovala Straně svobodných občanů. Aby ukázala, že na kandidátce pro evropské volby nemají Svobodní slabého článku, vyžádala si paní Šafaříková interview s naší nejmladší kandidátkou Terezou Sladkovskou (na kandidátní listině č. 18). Cílem paní redaktorky bylo evidentně zdůraznit bezprostřednost a spontánnost naší kandidátky. Právě z toho důvodu vedla rozhovor ve zcela jiném duchu, než předem avizovala, a nepodřídila se základní redaktorské zvyklosti, že při přepisu se upravuje sloh odpovědí, neboť psaný a mluvený projev nejsou jedno a totéž. S přihlédnutím k těmto vstřícným gestům lze jistě prominout, že navzdory autorizaci bylo vyznění některých odpovědí slečny Sladkovské významně upraveno. Continue reading “Poděkování Lidovým novinám”

Euro: ošklivá měna, která vede k bankrotu

Před patnácti lety předpovídal Milton Friedman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii a největší postava ekonomie druhé poloviny dvacátého století, že euro vydrží pět až patnáct let a že se eurozóna roztrhne při první krizi.

Letos “slavíme” patnáctý rok s eurem. V referendech euro odmítli Dánové a Švédi, Britská vláda si na referendum raději ani netroufla. Po záchranných balíčcích pro Řecko a Irsko a po loupeži vkladů na Kypru už euru nevěří nikdo, kromě eurohujerských politiků.

Hospodářský růst v zemích eurozóny se v lepším případě zastavil, v horším případě se dostal do negativních čísel. Studie ukazují, že čím více eurocentralizace země prožila, tím hůře se jí daří. Continue reading “Euro: ošklivá měna, která vede k bankrotu”