Nebojte, pořád mám v plánu dopsat zápisky z loňský cesty do Číny, jednou to přijde. Zápis ze Šanghaje už mám (už čtyři měsíce) skoro hotovej třeba. Takže dočkejte času jako Konfucius klasu.
Dneska jsem si ale vybavil takovou drobnou historku. Seděl jsem v letadle z Dubaje do Pekingu a přemítal jsem, co jsem si vlastně zapamatoval z čínštiny. Samozřejmě jsem si pamatoval objednávku od McDonalda, ale nemoh jsem si vzpomenout skoro na nic jinýho. Ať jsem přemejšlel, jak jsem přemejšlel, prostě jsem si nevybavil žádnej základní pojem.
No, co se dá dělat. Slovník mám v mobilu, tak to snad nějak pujde.
Přistáli jsme přijeli do hotelu a jdem na večeři. Našli jsme v okolí nějakou vhodnou putyku, co nebyla moc vystrašující, a usadili se vevnitř. A najednou jsem si vzpomněl skoro na celou svoji znalost čínštiny. Ta teda nikdy nebyla nijak ohromující, ale dalo se s tim většinou někde aspoň objednat jídlo.
Najednou jsem věděl, jak se řekne těch pár jídel, co jsem si kdysi objednával furt dokola, jak si říct o placení a další a další věci. Byl jsem z toho dost překvapenej, pozitivně samozřejmě.
Když jsem pak zhruba půl roku potom letěl do Ameriky, stala se mi podobná věc. V Bruselu sice mluvim anglicky, ale z nějakýho důvodu jsem měl pocit, jako by tam bylo zarezlý nějaký koleso a musel jsem vyvíjet značný úsilí, abych složil větu.
Ale přistál jsem ve Washingtonu a najednou se mi mluvilo s takovou lehkostí, že jsem se divil, jak je to možný. Přísahal bych, že i muj přízvuk se hned sám od sebe zlepšil. Hned jsem si u toho vzpoměnl na tu historku s čínštinou.
Určitě to znáte i z jinejch situací. Nemůžete si např. vzpomenout na PIN, ale pak přijdete k bankomatu a suverénně ho napíšete. A přimělo mě to k přemejšlení nad tim, kolik zajímavejch věcí nám takhle asi uteče, protože je nevnímáme ve správnym kontextu, a tak nás ani nenapadne, co by nás napadnout mohlo – a třeba bysme už dávno mohli mít vynálezy, co budeme mít až za dvacet let…
No nic, to byla jenom taková nedělní chvilka pro food for thought.
