aneb Konec na Misesově posteli, všechno dobré

Jak je vidět v poslední větě tohoto zápisu z Bostonu, ubytování na dvě noci po semináři jsem domluvený měl. Koho by zajímalo, jak Becka a Caroline z Irska vypadaj, tak tady se může podívat. Jenže holky to jaksi odvolaly, protože prej bydlej v New Yorku (NY State) s dcerou jejich šéfa a ta si tam nikoho nepřeje. Takže jsem se asi dva dny předem dozvěděl, že nemám kde bydlet. A Davidovo hostel byl samozřejmě zaknihovanej. Hmmmmm…

Takže jsem byl v pěkný prdeli. Ani do Davidovo hostelu by se mi teda moc nechtělo, ale co bych nadělal. Při představě, že mě to tu bude stát ještě další 1500-2000 kaček se mi dělalo nedobře. A tak jsem spřádal plány, jak ty noci strávim v autobuse do Bostonu, což vycházelo podstatně levnějc.

No ale nejdřív jsem se zeptal teplýho Willa a dalšího Newyorčana, co jsme tam měli, ale ani jeden mě ubytovat nemoh. Tak jsem si to zkoušel domluvit s Guatemalanama, jenže jejich vyřizování trvalo nějak dlouho. Až mi Will navrhnul, abych se zeptal, jestli mě neubytuje FEE tady v Irvingtonu. Považoval jsem to za zbytečný, protože jsem si myslel, že o víkendu tu nikdo neni. Ale tak co, zeptal jsem se. Okamžitě a bez přemejšlení mi bylo vyhověno. WOW!

Takže v sobotu a v neděli jsem měl zajištěný bydlení v baráku, kde přenocoval mj. Mises. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout — kdo z vás to má?

V sobotu jsme jeli ubytovat Dominika do jeho hostelu do Brooklynu a obešli jsme tu lokalitu. Tolik divnejch a alternativních lidí jsem neviděl asi za celej život. Byl jsem fakt utahanej jak kotě, takže jsem procházel v takovym polospánku. Moc si toho nepamatuju, ale poznal jsem zase jinou část Novýho Yorku, tentokrát bělošskej alternativní Brooklyn. V mojí části Brooklynu byli samý černoši (ale velmi slušný), jestli si vzpomínáte. Dominikovo hostel vypadal na první pohled hodně dobře, ale taky koštoval pěkný prachy. Ve tři, nebo v kolik byl ten nejdřívější check-in jsem se od Dominika odpoutal a oba jsme šli spát.

Akorát že mě čekala do postele ještě dvouhodinová cesta. Než jsem tam dojel, byl večer. Koupil jsem si veku a pivo v krámku na přestupu v Bronxu (podle mapy v metru je to ještě Manhattan, ale už je to za řekou), kde na mě prodavačka mluvila celou dobu španělsky. Srsly? Jinak to pivo byl americkej Budweiser v obrovský plechovce — takovou jsem ještě neviděl. Zbytek večera jsem strávil na pokoji a veku jsem sněd se zavakuovanou rybou od Anatolicků z Martha’s Vineyardu. Byla vynikající, oblizoval jsem se až za ušima.

Zapomněl jsem říct, že jsem nased do špatnýho vlaku, a musel jsem přestupovat na stanici, kde to bylo fakt celkem malebný. Zejména díky Hacnu (to je ta řeka).

Zbejvala mi poslední neděle v Novym Yorku, poslední den za Ozeánem. Bylo jasný, že musim nakoupit ty košile, co jsem chtěl, a kromě toho jsem se rozhod jít do Chinatownu. Cestou jsem se podíval i na SoHo a NoHo. Nuda největší. Chinatown ale perfektní. Konečně se člověk moh cejtit jako doma. Dokonce jsem si tam koupil jahody v nějakym stánku. 糖葫芦 neměli. 🙁

Z Chinatownu jsem došel do Macy’s na Broadwayi blízko Madisonovo náměstí. To je OBROVSKEJ kšeft. Rozloha jak Brno a osm pater — to nemá ani to Brno. Nakoupil jsem tam dárky a radši jsem rychle vypadnul, jinak z toho baráku bych nevymotal.

Kdo se mi tady zamoce, už se mi z teho nevymoce.

Mašíroval jsem dál, až jsem domašíroval na Columbus Circle do TJ Maxx (kdo to nevíte, tak je to štreka přes půl Manhattanu, úplně se mi z toho zkudrnatěly nohy!), kde jsem po mírném boji vybojoval dvě krásný košile, z toho jednu od Calvina Kleina za nekřesťanskou cenu 25 dolarů. 😎

A odjel jsem zpátky na Misesovo lóže. Dominik celej den běhal někde po Americe.

V pondělí už mě čekala jenom cesta z Irvingtoně na Manhattan, pak metrem do Brooklynu, pak letištnim expresem na JFK, pak letadlem do Londýna, pak letadlem do Vídně a pak autobusem do Prahy. Někde na cestě se taky z pondělka stalo úterý, ale kdy, to záleží na názoru a časovym pásmu laskavého čtenáře.

Cestou metrem jsem nased schválně na expresní linku. Myslel jsem si, že chápu, kde staví a nestaví. Celou cestu to tak taky bylo, ale na konci se to nějak zvrtlo, takže jsem asi 20 minut čekal zbytečně. Na letišti ode mě někdo chtěl vysockovat metrokartu, tak jsem mu dvakrát řek, že mu jí nedám. Pučmidrát.

Na letišti jsem se nechal odbavit kioskem, protože žádná osoba se k tomu neměla. Nechápu ale proč kiosek nemůže vydat i druhou letenku (z Londýna). Tu jsem si musel vyžebrat u odložení zavazadel. Dal jsem si kafe ve Starbucksu, s mírnou letištní přirážkou, a přes TSA jsem se dostal do letadla.

V letadle na ranveji jsem strávil asi hodinu (nechápu) a z toho 40 minut tam jedno dítě řvalo jako tur. Na ranveji ještě nefungujou ty televize, takže jsem se ani nemoh zabavit. Myslel jsem, že to dítě snad podříznu.

Seděl jsem vedle nějaký dámy a její dcery. Dáma mluvila s britskym přívzukem, ale měla americkej pas. Byla to taky jediná osoba, kterou jsem za svuj život viděl něco koupit přímo v letadle jako duty free. Koupila nějakou kabelku. Pustil jsem si Ranga a šel jsem spát.

Ráno jsem zjistil, že jsem si přised sluchátka a ohnul jejich jack…

V Londýně se nestalo nic zajímavýho, kromě toho, že už neměli zadarmo žádnou wifi. Ve Vídni jsem mazaně proběh celní kontrolou s těma, co přilítávali z evropskýho hospodářskýho prostoru, takže jsem se vyhnul všem clům, DPH a podobnejm nesmyslům.

Před vlezem do autobusu jsem si ještě koupil jídlo u McDonalda. Při odletu z New Yorku mi nějak zalehlo ucho a ještě furt jsem ho měl zalehlý (jako ještě další dva tejdny), takže jsem prodavačovi v McDonaldu skoro nic nerozuměl. 🙂 Na vídeňský letištní wifině jsem si přečet maily od hostitelů ze Šanghaje a od Brazilky Mariany, vedle který jsem se náhodou posadil, jak jsme jeli s Dominikem do jeho hostelu. Ona mě oslovila asi dvě minuty před tim, než jsme vystupovali, prohodili jsme pár slov, a najednou ve Vídni čtu:

Oh my god!!! I looked at the “nearby travellers” when I logged in today and there you were… the guy from the train!!!!!

this is really funny and I felt I had to send you a message!

Hope you had fun in your last days in the US.

Pak přišel ještě incident na Pratersternu, kdy nějakej muslimák podával stevardce jízdenku i s nějakym lejstrem a v poryvu celkem silnýho větru, co byl ten den, jí ten papír uletěl. A on jí začal nadávat, že to bylo důležitý a blablabla. Přivolali k tomu policajty, stevardka brečela, my jsme se nudili v autobuse. No super.

Cestu jsem přežil, včetně občerstvení na brněnskym autobusovym nádraží, v Praze jsem nakrmil zbylý ryby a šel jsem pomalu spát.

Tak skončil AmericaTrip 2011, druhej trip za šest časovejch pásem během jednoho roku.