Tag: šanghaj

Letadlo ze Šanghaje do Guilinu nám odlítalo až v půl desátý večer, takže nám ještě zbejval celej den na nápravu restů. Na brzkej oběd jsme se proto sešli s mejma hostitelama, u kterejch jsem couchsurfoval v říjnu 2010. Vzali nás do restaurace, kde vařili výborně. Zde máte důkazy:

Continue reading “Čína II: Ze Šanghaje do Guilinu”

Na začátku druhého dne v Šanghaji jsme měli na programu místo, které laskavý čtenář zná už z mojí knižní prvotiny, popř. z tohoto blogového zápisku. Šli jsme po nanjingské ulici pěšky k chrámu Jing’an. Cestou jsme se ale stavili na kafíčko a dezertíky a pak nás ještě Čočík pozval na západní zmrzlinu.

Chrám klidu a pohody, kterému my čínštináři prostě nemůžeme říct jinak než 静安寺 /jing’an si/. Ten apostrof se tam píše, abyste věděli, že ty slabiky jsou rozdělený zrovna takhle a ne třeba jin’gan. Stejně tak se píše Xi’an, abyste to nevyslovovali jako jednu slabiku. Ale třeba Beijing se nemusí psát Bei’jing, protože žádný jiný slabiky – beij’ing – z toho složit nejdou. Ale to jste věděli. Continue reading “Čína II: Šanghaj II”

V minulém díle jste viděli: Cestu taxíkem na Velkou čínskou zeď a následnou cestu vlakem do Šanghaje. Mezi díly je sice trochu delší pauza, ale říkal jsem si, že bych to měl před dalšími cestami už konečně dopsat. Tak snad to nějak stihnu. Endžojte.

A tak jsme přijeli do největšího města na světě – do zmodernizované Šanghaje. Vlak přijel dost večer a pak jsme absolvovali ještě pěkně dlouhou cestu metrem prakticky z konečný stanice až na Lidový náměstí. Suverénně jsem zamířil do hostelu, kde jsem pobejval před čtyřma rokama.

Jenže ty kujóni maj nově tři pobočky a já jsem se omylem ubytoval v pobočce, co se sice jmenovala Lidový náměstí, ale od Lidovýho náměstí byla dál než tahle pobočka, do který jsem zamířil. No tak jsme museli přes ceeeelý to náměstí někdy o půlnoci zase šmrdolit s kuframa.

Naše pobočka hostelu byla sice horší než ta, kde jsem byl před čtyřma rokama, ale furt dobrá. Nicméně u vchodu to strašně smrdělo a vypadalo to nevábně. To nebyl zrovna dobrej první dojem. Pokoj taky byl horší než v tý druhý pobočce, ale co se dalo dělat, že jo. Šanghaj je pěkný město, tak nemá smysl se zatěžovat nářkama na hostel. Continue reading “Čína II: Šanghaj I”

Jak jsem sliboval, přinášim shrnutí dvoutýdenního tripu. Sice trochu se zpožděnim, ale lepší pozdě nežli později, no ni? (Taky jsem tomu nemoh uvěřit, ale pravidla.cz mě přesvědčily.)

Nevěděl jsem, kam se tady v Číně všude chci podívat, ale určitě jsem věděl, že se chci podívat do Šanghaje. A týdenní pobyt mě přesvědčil, že jsem dobře udělal. Šanghaj mi hodně připomínal Londýn, jenom bez bordelářskejch muslimů, ale zato se žluťákama.

Nechápu, jak někdo může tvrdit, že v Šanghaji je nuda, protože tam nic neni. Vždyť je to největší město na světě, proboha. Nezbývá než parafrázovat známý výrok Samuela Johnsona o Londýně:

Kdo je unavený Šanghají, je unavený životem, protože v Šanghaji je všechno, co život nabízí.

Continue reading “Shanghai Trip — shrnutí”

I ty nejroztodivnější cesty dojdou svých konců…

Dorazil jsem na šanghajský severní nádraží a jako správnej mazák jsem zamířil rovnou za nosem do metra. Tady se ukázalo, že nejsem až takovej mazák, protože jsem nevěděl, na jakym to nádraží vlastně jsem a na jakou stranu v tom metru mám jet. Stál jsem tam s mapou a čet si stanice, abych se zorientoval.

V tom ke mně přišel nějakej Číňan a jal se mi radit. Kdyby nezdržoval, tak už jsem dávno věděl, co a jak. Jenže on vůbec neposlouchal, na co se ho ptám a hned mi radil, kam mám jet. Aaaargh. Jako díky za ochotu, ale vyznat v šanghajskym metru se musí vyznat i Jan Žižka v závěru kariéry, jak je to všechno dobře označený.

Někdy v půl osmý jsem dorazil ke starejm známejm do Putua, tedy k paní Wangový a jejímu manžížálkovi. Fakt jsem se na ně po hangzhouském hororu hodně těšil. Paní domu dorazila z práce poměrně pozdě večer, ale i tak jsme pokecali a já jsem jí nahrál na disk spoustu český muziky, jak chtěla. :) A taky byla zvědavá na mojí knihu, takže jsem tam nahrál i tu. Continue reading “Putuo, maglev, Pudong… a šáteček”

Šestej den byla pracovní sobota. Pracovní proto, že před tim byly tejden prázdniny kvůlivá svátku Založení respubliky (a prázdniny jsou evidentně i pro pracující), takže se jde do práce v sobotu. Další z čínskejch úchylností.

Moji hostitelé šli na znalostní část zkoušek na řidičák. Ale auto prej už maj. Snídaně byla zhruba stejně dobrá jako včerejší večeře. Nejlepší část byl takovej sladkej knedlík, od kterýho mě bůhvíproč furt odrazovali, že je pro mě moc sladkej. Sice byl trochu sladší, než bych si ho udělal já, ale furt lepší než ta divná rejže v ještě divnějšim těstě (k snídani!). Když odešli na tu zkoušku, tak mě nechali doma samotnýho. Jsem čuměl, že mi tak věřili. Jde vidět, že mě neznaj. *ďábelský smích* Continue reading “Šanghaj, den šestý”

V pátek jsem se probudil u couchhostů a přemejšlel jsem, kam vyrazim. Vypadalo to na park divý zvěře, ale trochu mě odrazovalo jednak, že to bylo daleko (přes celý město), a jednak, že se tam kromě metra muselo ještě autobusem.

Moje hostitelka Linda (paní Wangová) k snídani donesla prej shandongský jídlo. Byla to taková podivná čínská tortilla, ve který byla zabalená zelenina a nějaký maso. A bylo to celkem dobrý. Dál jsem dostal kafe a müsli s teplym mlíkem.

Linda chtěla pustit českej film, jenomže jsem na disku žádnej neměl kromě Bobulí (ani nevim, kde se mi to na disku bere), všechno ostatní mám na externim HDD v Jinanu. Tak jsem jí pustil Posledního císaře s českym dabingem. :) Pak chtěla pustit českou muziku, což jsem splnil puštěním Kryštofa, Kryla, Nohavici, Olympiku a Žlutýho psa. Continue reading “Šanghaj, den pátý”

Dneska to asi vezmu stručně.

Vstával jsem v pět ráno, protože v noci k nám na pokoj do hostelu přišel chlápek, kterej naprosto příšerně chrápal. Chrápal tak nahlas, že se dokonce třásla postel a vzbudil všechny ostatní lidi. Dlouho jsem se ho snažil vzbudit svojí vuvuzelovou aplikací na telefonu (to by vzbudilo i mrtvýho), ale on nic. Tak jsem do něj třikrát kopnul, a to se teda nakonec probudil.

Tak mu povídám: “Dude, you need to wake up.” – “Why?” – “None of us can sleep, you’re snoring so loudly.” – “Wow.” Přetočil se, usnul a chrápal dál až do deseti. My ostatní jsme teda vstali a v šest ráno jsme vyrazili do dne. Continue reading “Šanghaj, den čtvrtý”

Dneska jsem měl na programu návštěvu zahrady Yuyuan a Pudong. Někdo ale zatáh závěsy, takže jsem vstal až v deset ráno. Než jsem dopsal článek a přečet statusy na Facebooku, bylo dvanáct a vyrazil jsem. Metrem, protože mě to pobíhání už přestalo bavit.

Dojel jsem na stanici Yuyuan Garden a dal se po směrovkách. Vůbec jsem nevěděl, co tam vlastně mám najít. Našel jsem pěkný staročínský baráky a spoustu lidí. Pak najednou jsem našel vstup do zahrady. 40 yuanů. Přede mnou ve frontě stály Němky, což byla neblahá předzvěst.

Celá ta zahrada je plná bělochů a obzvlášť Němců. Kam jsem se hnul, tam byla slyšet němčina. Ne že bych měl něco proti Němcům, ale nepřijel jsem do Číny proto, abych tady zakopával o Němce. Těch mám dost doma, no ni?

V zahradě mi začal foťák ukazovat, že mu dochází baterka. Ajaj. :-/ Moc jsem těm fotkám teda nedal, protože jsem se snažil fotit rychle. Navíc světelný podmínky byly naprd, takže ty fotky stojej vesměs za hovno. Zahrada je to pěkná, ale imho nic extrovního. Continue reading “Šanghaj, den třetí”