Tag: čína

Nejotřesnější zážitek

Původně jsem chtěl psát o tom, jak jsem si poprvé sám troufnul na jídlo do restaurace, kde neumí anglicky — to bylo u oběda. Všechno ale trumfnul večerní zážitek.

V kampusu je parta Němců, co se tu dva měsíce učej čínsky. S jednim z nich jsem šel na večeři. Nechal jsem ho, ať vymyslí, co si dáme….

Dostali jsme na stůl obrovskej wok, ve kterym se válely kusy masa, samozřejmě i s kostma. Bylo to pálivý, ale ne moc a bylo to dobrý. Ale pak to přišlo. Z woku se podařilo vylovit oba pařáty. Pak jsem tam nahrabal hůkama fakt velkej kus masa, ale bylo to nějaký tvrdý, tak si říkám, co to je — a byla to uvařená hlava kohouta i s hřebínkem, okem a zobákem. Už stačilo jenom zamrkat. Continue reading “Nejotřesnější zážitek”

Proč je Coca-Cola v Číně levná?

Tohle mě zaráží už od začátku. Proč je Coca-Cola v Číně tak levná? Nemyslim teď cenu dvoulitrovky, kterou — jak dobře víme — určuje vztah poptávky a nabídky. Mám na mysli cenu půllitrovky oproti dvoulitrovce.

V ČR (a i jinde po Evropě, pokud mě paměť neklame) stojí v přepočtu na jednotku menší Coca-Cola mnohem více než velká. Myslím, že půllitrovka se pohybuje kolem 20 korun, dvoulitrovka pak stojí 33-35 Kč (kdyžtak mě opravte).

Je to přece logické. S menšími flaškami je spojeno více nákladů a poptávka spotřebitele, který si kupuje tu malou flašku, je méně elastická, takže ho můžeme přiškrtit.

Tak proč to v Číně nefunguje? V Číně má malá flaška 600 ml, velká buď dva litry nebo 2,5 l. Ceny jsou skoro přesně násobky množství, přičemž malá flaška stojí v supermarketech dva yuany a pět jiaů, tzn. něco kolem sedmi korun (bez prdele). Continue reading “Proč je Coca-Cola v Číně levná?”

Mýty a legendy o Číně #1: Komu škodí levný yuan

Neuběhne snad ani den, aby se v médiích neobjevila zpráva, jak je čínská vláda zlá, protože prý podhodnocuje svůj yuan.

Jak je tomu ale doopravdy?

Nevím, jestli je yuan skutečně podhodnocený. Nevím ani, jak bych to měl zjistit. Hlavně je mi to ale úplně jedno. Pro účely této diskuse ale budeme předpokládat, že to tak je.

Kurs měny by měl odpovídat tomu, že je jedno, zda koupíte notebook v Číně nebo USA, měl by stát stejně. Tedy kurs by měl být přesným poměrem. Že to tak není ani u měn, u kterých se neprovádí žádné intervence (např. koruna vs. euro) je dáno tím, že ne všechno zboží můžete nakoupit a převézt přes půl světa, kde ho díky špatnému kursu výhodně prodáte. Zkuste si představit, jak asi převážíte z Pekingu do New Yorku restauraci i s obsluhou a výhledem… Continue reading “Mýty a legendy o Číně #1: Komu škodí levný yuan”

Dívka z ulice

Šel jsem si otevřít účet do Bank of Communications. Šlo to jak po másle, na rozdíl od China Construction Bank, kde mi odmítli účet zřídit, protože neuměli napsat Á s čárkou, kreténi. Platební kartu jsem dostal na počkání, vedení účtu stojí 30 Kč ročně, založení účtu stojí 15 Kč. Neznám žádná data a hledat se mi to nechce, ale od oka bych řekl, že je tu mnohem víc bank než v Evropě.

Např. když jsem měl problémy s výběrem z bankomatu, našel jsem během pěti minut bankomaty pěti různejch bank! Ale socialisti nám furt budou říkat, jak je ta bankovní regulace hrozně potřebná věc a jak nám pomáhá.

Internetbanking mi ukazovali v Internet Exploreru a to to ani nebyla nejnovější ani předposlední verze. Kdo nevěří, ať tam běží. A během toho jim na deset minut vypadnul internet. Fakt. Účet jsem si otevřel a šel i se svojí tlumočnicí zpátky do kampusu. Continue reading “Dívka z ulice”

Stranická pýcha

Přijdu do školy na hodinu a koukám, že Číňanky vyplňujou nějaký lejstra. Tak se ptám, co to je. Odpověď mi vyrazila dech.

Dozvěděl jsem se totiž, že jde o přihlášku do Strany! Odpovědi na doplňující otázky mi vyrážely dech ještě víc. Být členem Strany je prej v Číně čest a lidi si vás považujou. Členů Strany je málo a dostat se tam neni jen tak pro nějakýho hejla.

Pokud jste členem Strany, můžete se stát státním úředníkem, což vám zajistí prestiž (!), dobrej plat a de facto celoživotní práci, protože jste prakticky nevyhoditelní. Přetlak na místa státních úředníků je obrovský a kdekdo i z naší ekonomický univerzity se jim prej touží stát.

Docela rozdíl proti Evropě studené války, kde komunistické strany chtěli udělat straníkem každého, kde být členem strany byla obrovská ostuda a kde je dodnes na státní úředníky (po právu) nazíráno s despektem, že?

Putuo, maglev, Pudong… a šáteček

I ty nejroztodivnější cesty dojdou svých konců…

Dorazil jsem na šanghajský severní nádraží a jako správnej mazák jsem zamířil rovnou za nosem do metra. Tady se ukázalo, že nejsem až takovej mazák, protože jsem nevěděl, na jakym to nádraží vlastně jsem a na jakou stranu v tom metru mám jet. Stál jsem tam s mapou a čet si stanice, abych se zorientoval.

V tom ke mně přišel nějakej Číňan a jal se mi radit. Kdyby nezdržoval, tak už jsem dávno věděl, co a jak. Jenže on vůbec neposlouchal, na co se ho ptám a hned mi radil, kam mám jet. Aaaargh. Jako díky za ochotu, ale vyznat v šanghajskym metru se musí vyznat i Jan Žižka v závěru kariéry, jak je to všechno dobře označený.

Někdy v půl osmý jsem dorazil ke starejm známejm do Putua, tedy k paní Wangový a jejímu manžížálkovi. Fakt jsem se na ně po hangzhouském hororu hodně těšil. Paní domu dorazila z práce poměrně pozdě večer, ale i tak jsme pokecali a já jsem jí nahrál na disk spoustu český muziky, jak chtěla. :) A taky byla zvědavá na mojí knihu, takže jsem tam nahrál i tu. Continue reading “Putuo, maglev, Pudong… a šáteček”

Honeymoon City of Hangzhou

Slečnu na recepci jsem požádal o radu, jak se dostanu do Hangzhou. Popsala mi cestu na zastávku autobusu, napsala mi na papír název zastávky u autobusáku a ještě mi napsala na papír, že chci jet ze Suzhou do Hangzhou. Zaměstnanci hostelů jsou fakt ochotný a bylo to tak zatim ve všech, do kterejch jsem zavítal.

Zastávku autobusu jsem našel poměrně rychle, v autobuse dokonce fungovala světelná signalizace zastávek, takže i čínštinářský negramot jako já dokázal vystoupit správně. Paní u okýnka jsem řek “Hangzhou” a sice mi na to něco odpovídala, ale já nemám tušení co. :)

Autobus mi jel asi za dvě hodiny, takže jsem si dal oběd a pak odháněl žebráky. Continue reading “Honeymoon City of Hangzhou”

Suzhou, čínské Benátky

Do Suzhou jsem dorazil expresnim vlakem ve dvě odpoledne. Ještě předtim na nádraží v Nanjingu jsem ale během jedný hodiny čekání od sebe musel odehnat čtyři žebráky, z toho jeden se tvářil, že je hluchoněmej, jeden byl ohnutej v pase skoro do pravýho úhle a jedna neměla ruku. Ale je neuvěřitelný, jak jsou otravný. Nikdy bych si nemyslel, že pražský bezdomovci by mohli někomu jít příkladem ve slušnosti, ale ty čínský žebráci by se od nich mohli lecčemu přiučit.

Expresní vlak stál těžký prachy a jel fakt rychle. Podle LCD panelu nade dveřma jsme občas jeli i přes 280 km/h a kolem to pěkně svištělo. Continue reading “Suzhou, čínské Benátky”

Znásilnění Nanjingu

V neděli ráno jsem se probudil v Putuu, dal jsem si snídani s hostitelama, natočil s nima vtipný video a vydal jsem se na nádraží Hongqiao. Jeho stanici metra otevřeli teprve letos v září. Celá zářila novotou. Celou problematiku nádraží jsem zvládnul, dokonce i na svoje místo ve vlaku jsem trefil. Sice pořád nechápu, proč to ty Číňani dělaj tak složitě, ale co už.

Cesta do Nanjingu trvala dvě a půl hodiny, během nichž jsem psal reportáž z posledních dvou dní ze Šanghaje a napsal jsem pohledy. Občas to trochu drncalo, takže tam jsou nějaký škrtance. Musíte to přežít. :P

Vlak stál sto yuanů a jel docela rychle. Hlavně byl čistej a klidnej. Úplně něco jinýho než ten shitovní vlak z Jinanu do Tai’anu. V Nanjingu jsem vlez do metra, kde jsem na dlouhý minuty zablokoval jeden z automatů na lístky, protože jsem zaboha nemoh najít svojí stanici. Už jsem byl přesvědčenej, že tam neni nebo co, ale nakonec jsem jí přece jenom našel. Continue reading “Znásilnění Nanjingu”

Šanghaj, den šestý

Šestej den byla pracovní sobota. Pracovní proto, že před tim byly tejden prázdniny kvůlivá svátku Založení respubliky (a prázdniny jsou evidentně i pro pracující), takže se jde do práce v sobotu. Další z čínskejch úchylností.

Moji hostitelé šli na znalostní část zkoušek na řidičák. Ale auto prej už maj. Snídaně byla zhruba stejně dobrá jako včerejší večeře. Nejlepší část byl takovej sladkej knedlík, od kterýho mě bůhvíproč furt odrazovali, že je pro mě moc sladkej. Sice byl trochu sladší, než bych si ho udělal já, ale furt lepší než ta divná rejže v ještě divnějšim těstě (k snídani!). Když odešli na tu zkoušku, tak mě nechali doma samotnýho. Jsem čuměl, že mi tak věřili. Jde vidět, že mě neznaj. *ďábelský smích* Continue reading “Šanghaj, den šestý”