Občas šlápneš do Bruselu
Lenka mi předala výzvu. Tož díky. Prej že deset knížek, který mě nejvíc ovlivnily/oslovily/zasáhly. To bych se na to mrknul.
Beletrii prakticky nečtu, takže to neni, že bych se snažil vypadat bůhvíjak inteligentně, ale beletrie mě moc neba. Ani ostatních knížek zase moc nečtu, čtu spíš články z webu (i hodně dlouhý — thx, Kindle!) a papery. Ale když už to má bejt o knížkách, tak teda knížky: Continue reading “Knižní výzva”
Jak to vlastně vypadá, když Petr Mach přijede do Bruselu? Čtěte tuto reportage a dozvíte se.
Jak možná víte a možná ne, shodou okolností byl předseda muflonů Petr Mach zvolen jako europosel do Brusele. Shodou ještě divnějších okolností jsem opustil pozici kecala v CSC a stal se euroasistentem nově zvoleného europoslance.
Petr Mach jakožto předseda strany nechce v Bruselu trávit víc času, než je nezbytně nutné. Na rozdíl od předsedy AfD Bernda Luckeho, který prý do Bruselu přestěhoval sebe i s celou rodinou.
První týden v měsíci zasedají výbory. Petr Mach je členem výboru pro ústavní záležitosti. Den s europoslancem tedy začíná ráno v devět zasedáním výboru. V labyrintu, jakým je budova evropského parlamentu se snažím najít místnost, kde má výbor svoje zasedání. Po chvilce bloudění, během něhož jsem potkal Pavla Teličku, jak spěchá na zasedání svého dopravního a turistického výboru, jsem našel správnou místnost a usadil se. Continue reading “Jeden den s europoslancem v Bruselu”
Další den jsme měli na plánu trip na Velkou čínskou zeď do Badalingu. Snažil jsem se ještě večer sehnat jízdní řád vlaku, což se mi moc nedařilo, ale nakonec jsem to díky Jialin vyřídil.
Vstáváme a Šárka naházela do kufru tolik věcí, že jsem musel použít všechny tricky, co jsem znal – samozřejmě včetně přejetí parním válcem –, aby se mi povedlo kufr zavřít. Co mi bylo platný, že jsem svuj vlastní kufr balil na lehko, aby se mi dobře přenášel. Vážil sice pod deset kilo, ale já musil tahat kufr dvakrát těžší. Continue reading “Čína II: Peking, den třetí – taxíkem na Zeď”
Plán zněl jasně: Koupit lístky na zejtra do Šanghaje a jet se podívat na Velkou čínskou zeď.
Jialin nám doporučila, že na hlavnim nádraží v Pekingu bude jedno okýnko, kde bude obsluha mluvit anglicky. Metrem jsme teda dojeli na to hlavní nádraží a co tam nevidíme — obrovský fronty jenom na vstup do nádraží. Těžko říct, co je to vůbec za fronty (podle mě to byla fronta do odbavovací části nádraží, kam vás pustí jenom s platnou jízdenkou, ale jistej jsem si nebyl) a jestli tam teda máme stát.
Rozhlíželi jsme se, ale pořád jsme nikde neviděli nápis Ticket Office ani nic podobnýho. Tak jsem navrhnul jít se zeptat do KFC, že tam je aspoň minimální šance, že někdo ze zaměstnanců bude umět anglicky. Složitym způsobem jsme to nakonec vyřídili, zaměstnankyně nás poslala 200 metrů pryč a tam to fakt bylo. A skutečně avizovali, že u přepážky č. 18 jsou “English services”. Continue reading “Čína II: Peking, den druhý”
To bylo tak. Začal jsem pracovat, takže jsem konečně našetřil pár halířů na to, abych strávil pár dní v Číně. Bohužel to ale zase znamenalo, že jsem dobu cesty po Číně musel drasticky omezit, protože počet dní na dovolenou neni zas moc velkej.
Plán byl přiletět do Pekingu, projet Čínu křížem krážem a z Taipeie odletět zpátky do Prahy. Při prvnim pokusu jsem zarezervoval zpáteční letenku až na konec srpna. Při druhym pokusu už sice správně na konec července, avšak zpátky z Pekingu místo Taipeie. Týhle druhý chyby jsem si všim až měsíc po zaplacení letenek. Co naplat.
Tohle je výborná věc.
Rok 1980, republikánské primárky. Ronald Reagan, budoucí prezident, proti Georgi Bushovi staršímu, též budoucímu prezidentovi. George Bush říká, že nechce uměle vyrobit skupinu nevzdělanců z jinak tvrdě pracujících, rodinně založených lidí. A Ronald Reagan přisazuje:
“Než abychom stavěli plot, proč raději nepracujeme na tom, abychom vzájemně pochopili svoje problémy? Umožněme, aby sem přišli legálně pracovat s pracovním povolením. A pak, když tady pracují a vydělávají, budou tady platit daně. A když pak budou chtít jít zpátky, můžou jít zpátky. Otevřeme hranice oběma směry.”
Když o třicet let později Rick Perry navrhne o něco rozumnější přístup k nelegálním imigrantům, primárkové obecenstvo na něj začne bučet.
Škoda, že se Republikánská strana tak změnila. :(
h/t: Alex Nowrasteh
Po třech a půl letech se mi konečně podařilo dostat se znova do Číny. Trasa nebyla úplně přesně naplánovaná, ale nakonec jsme Čínu projeli v pořadí Peking-Šanghaj-Hangzhou-Guilin-Hongkong-Guangzhou.
Všechno se stalo tak velice rychle, že na pravidelný zápisky v průběhu, jak jste zvyklí, mi bohužel vůbec nevyšel čas. Pokusím se to dohnat podrobnými rozprávkami v následujících dnech a týdnech – snad mi laskavý čtenář promine.
Rozdíl oproti prvním zápiskům bude jednak v tom, že jsem Čínu navštívil podruhé, což nabízí možnost reflexe, jednak uplynula na Čínu poměrně dlouhá doba (Čína zdvojnásobí svoje HDP každých deset let) a jednak jsem si v průběhu těch let o Číně sem tam něco přečetl, takže zápisky budu čas od času moct proložit nějakým ekonomickým moudrem. :)
V Guilinu a Hongkongu jsem byl vůbec poprvé, což je samo o sobě přidaná hodnota.
Těšit se můžete na cestu taxíkem na Velkou čínskou zeď, návštěvu severokorejské restaurace, vyčerpávající túru po rýžových polích, strašidelný hongkongský mrakodrap a mnoho dalších zážitků.
Stay tuned.
Breaking Bad byl po dlouhý době seriál, kterej se mi povedlo dokoukat (pokud tedy bereme dramata, nedávno se mi totiž taky podařilo dokoukat HIMYM).
Několik svých postřehů k politice a ekonomii kolem toho seriálu jsem zapsal do článku na Mises.cz Treading (on me) Bad ».
DEA: Jo? A co je to za hranici?
Heisenberg: No, co je legální, co je nelegální. Kubánské doutníky, alkohol. Chápeš, kdybychom tohle pili v roce 1930, překračovali bychom zákon. V jiném roce by to bylo v pohodě. Kdo ví, co bude legální za rok?
DEA: Myslíš jako trávu?
Heisenberg: Jo. Jako trávu. Nebo cokoliv.
DEA: Kokain? Heroin?
Heisenberg: Prostě říkám, že je to arbitrární.
DEA: Měl bys navštívit vězení. Tam uslyšíš spoustu chlapů mluvit takhle.
#unconstitutional
Přeju příjemnou četbu článku.
Lidé čtou a sledují příběh svobodného muže Solomona Northupa a jsou oprávněně rozhořčeni nad morálkou společnosti, která dovolila, aby tento muž promrhal dvanáct let svého života jako otrok.
Nedávno jsem psal článek o tom, že vláda nám bere polovinu výplaty, z čehož jsem vyvozoval, že bychom mohli v práci trávit polovinu času, pokud by nám vláda tyto peníze nebrala. A skutečně, Patria Finance vypočítala letošní den daňové svobody až na 27. června — skoro přesně na polovinu roku.
A pak mě Daniel Hannan přivedl na myšlenku přepočítat to na roky života. Ať se nám to dobře počítá, tak řekněme, že typický muž pracuje od 25 do 65 let věku, tj. dohromady 40 let. Pokud polovinu toho, co tvrdě odpracuje (něco, co téměř žádný poslanec nikdy nezažil), musí chtě nechtě odevzdat státu, máme tady 20 let tvrdé dřiny pro stát.
Někteří otroci v dějinách lidstava měli přísnější režim a byli v řetězech, jiní měli režim mnohem volnější (jak je vidět např. v jiném historickém dramatu Jih proti Severu).
Budou se příští generace dívat s morálním opovržením na tu naši, ve které jsme nuceni dvacet let života makat na nemilosrdného pána, stejně tak jako my se díváme s opovržením na americké generace v 18. a 19. století?
A já pevně věřím, že zas přijde den,
a já pevně věřím, že zas přijde den,
a já pevně věřím, pevně věřím,
že zas občan bude svoboden.
Kde knihu zakoupit?
E-book
E-book bude možno zakoupit na eReadingu, na ČástečnáKráva.cz nebo opět přes osobní kontakt. Pokud už máte hardcopy a chcete k ní e-book zdarma, ozvěte se mi. Continue reading “Částečná kráva”