Osobní vzpomínka na pana Bachoru

V sobotu ráno mě zasáhla velmi neradostná zpráva o tragickém úmrtí velkého bojovníka za svobodu pana Bachory. Je velká škoda, že není širšímu publiku znám, protože by si to po právu zasloužil.

Pan Bachora působil na úřadě vlády v době, kdy vládě předsedal Václav Klaus. Poté působil jako tajemník Nadačního fondu Václava Klause, v Centru pro ekonomiku a politiku, v občanském sdružení Laissez Faire, působil v kampani za nevstoupení do EU. Naše cesty se potkaly v okamžiku, kdy založil Stranu svobodných občanů, v níž poté tři roky působil jako místopředseda. Continue reading “Osobní vzpomínka na pana Bachoru”

99 slov o Praze

Hrad. Most. Orloj. Svatej Václav, Žižka a Churchill hrdě čelící odborářům. Metro, otřesný tramvaje a crazy řidiči autobusů. Noční linky. “Jak se máš?” — “Hrozně.” Klobásy na Václaváku, kavárny všude. Hustej provoz a spousty turistů. Nejhezčí místa, o kterejch turisti nevědí. Couchsurfing. Bezdomovci, dealující černoši, kravaťáci a holubi. Květnový hokejový šílenství, PIM a Hervis. Předražený langoše. Vyšehrad, Prokopáč, Kunraťák a cyklostezka v Modřanech a na Smíchově. VŠE a Karlovka. Holky, co maj styl, a pupkáči s mulletama. Koukejte se nahoru, Fronta na maso. Intošský srazy, nákladanej hermelín a pivo po litrech. S nerudnou obsluhou. Praha plná rozporů — tak ji máme rádi.

Inspired by Girl in Czechland. Zapojte se taky.

Děkuji, pane prezidente

Původně jsem chtěl napsat nějaký shrnující článek o Václavu Klausovi, ale na to bude ještě dostatek času někdy za padesát let. Myslím, že nastala ideální chvíle na to, abych vyložil cestu svých politických idejí.

Ta cesta totiž do značné míry začíná u Václava Klause a končí — aspoň zatím — v Cato Institutu, kam právě prezident Klaus příští týden zavítá. Zde je tedy můj osobní příběh: Continue reading “Děkuji, pane prezidente”

Stal jsem se šéfredaktorem časopisu Laissez Faire

Petr Mach s Radimem Smetkou mi nabídli vedení časopisu Laissez Faire. Je to skvělý časopis plný inspirativních myšlenek s tradicí od roku 1998, takže nabídka pro mě byla velkou ctí. Nejsem si ovšem zcela jist, jak mi moje šéfredaktorování půjde, takže jsem pozici přijal zatím do konce roku 2012.

Petr Mach teda o dané pozici mluví jako o editorovi, ale s titulem šéfredaktor se dá líp machrovat, no uznejte. 😉 Continue reading “Stal jsem se šéfredaktorem časopisu Laissez Faire”

Obhajoba Facebooku

Kdo by si ještě troufnul obhajovat Facebook? Vždyť nás skrz něj přece sleduje CIA, Bilderberg a Vesmírní lidé. Lidem způsobuje ADHD a noční počůrávání. Je to tyran a lidi se na něj vrací jenom proto, že trpí stockholmskym syndromem. A vůbec je to jenom pro lidi, co se neumí s lidma bavit normálně.

Tak aspoň zní běžná filipika proti Facebooku a dalším moderním způsobům komunikace, které ztotožníme v tomto článku s pojmem Facebook.

Zrovna jsem to zase poslouchal… “Já mám radši realitu než Facebook.” Propánakrále! Facebook je realita. To přece nejni žádnej Matrix, ze kterýho vás odpojej, když zavoláte z telefonní budky, že už vás to neba. Na Facebooku — a to vás možná překvapí — jsou stejný lidi jako tam venku, když otevřete dveře. Akorát lepší. Continue reading “Obhajoba Facebooku”

2011 stručně

Film
Drive, i ten soundtrack stojí za to, slyš např. A Real Hero nebo Nightcall.

Role ve filmu
Samozřejmě Ryan Gosling

Seriál
How I Met Your Mother, nic jinýho jsem vlastně ani neviděl

Beletrie
Petr Šabach: Hovno hoří

Nebeletrie
Dan Hannan: The New Road to Serfdom: A Letter of Warning to America
Teď ale čtu Vít Vojta: Čínský svět a je to vynikající. Bohužel jsem to nestih ještě dočíst. Continue reading “2011 stručně”

USA Trip 2011: Shrnutí

Jak jsem sliboval, posledním zápiskem z mojí cesty po americkém severovýchodě bude krátké shrnutí. Stejně jako jsem to dělal u čínských výletů.

Když jsem odjížděl do Číny, byl jsem posranej až za ušima. Nevěděl jsem, jestli mám všechny dokumenty, bál jsem se, zranění a nemocí (a čínskejch nemocnic a nákladů na ošetření), bál jsem se, jak se ta vzdálenost a časovej posun podepíše na kamarádstvích, a bál jsem se, jak budu komunikovat s Číňanama.

Když jsem jel do Ameriky bylo to zhruba stejný. 🙂 Bál jsem se o neúplnost dokumentů, zranění a nemoci a hlavně jsem se bál toho, abych tam neutratil majlant. Protože když jsem pár hodin před odjezdem zjistil, že jedna noc v New Yorku mě bude stát 50 doláčů, znervóznělo mě to na několik dní. Na uklidnění jsem si několikrát v autobuse do Vídně pustil Lavril. :mrgreen: Continue reading “USA Trip 2011: Shrnutí”