Author: mpanek

Přejet manželku, nebo radši ponožku?

Na náš původní článek Sofiina parlamentní volba napsal Jakub reakci, takže se nedalo nic dělat a museli jsme s Dominikem napsat reakci na reakci.

Článek je totální nuda a pro normální čtenářky je absolutně nezajímavej. Může zajímat jedině lidi, který baví filosofovat nad tim, jestli je lepší manželku přejet tramvají, abyste zachránili ponožku, nebo nechat ji utopit. Může taky zajímat filosofy zabývající se sparťanskejma ultras, Sauronem a Jigsawem.

Jinak se obávám, že tam nenajde zalíbení nikdo. Těšim se na reakci na reakci na reakci…

Miami Beach, den druhý (sobota)

Moc dobře jsem se v hostelu nevyspal, předevšim kvůli klimatizaci. Musim se přiznat, že nechápu tu logiku. Kvůli tomu, aby někomu nebylo v noci horko, pustí klimatizaci, která dělá takovej strašnej kravál? Proboha proč? Navíc v noci ani takový vedro venku nebylo, pokojová teplota.

Ráno mi navíc zazvonily všechny budíky. To je známka špatnýho návštěvníka hostelu a nedělá se to. Měl jsem si je včas vypnout. Tohle bylo v 7 ráno, od devíti byla snídaně. Kafe/čaj a k tomu palačinky s čokoládou a sirupem. Vynikající věc, i když to prej na tý fotce nevypadá dobře. Continue reading “Miami Beach, den druhý (sobota)”

The case for a withdrawal from the EU has never been stronger

The first line of The Treaty of Rome says that the parties are “determined to establish the foundations of an ever closer union” and politicians have continued in the said determination for decades without asking the people for their consent.

That has always been a risky business in the EU because usually when the people can have their say, they reject EU’s outlandish proposals. Such as when the Irish said ‘no’ to the Treaty of Nice, when the Swedes and the Danes said ‘no’ to the euro, or when French, the Dutch and again the Irish said ‘no’ to the beloved EU Constitution Lisbon Treaty (remember that these two treaties are identical in every regard).

Putting proposals to a referendum is thus a much feared move in Brussels. The Eurocrats prefer to proceed by a series of bureaucratic moves. Virtually all EU states have political system prone to crises in the coalition governments. That is why the press is mainly preoccupied by the local political whodunit and does not pay any close attention to the EU bureaucracy — much to the pleasure of the mandarins in the Berlaymont and much to the dismay of the people. The people will, however, express their views with a rather regular pattern when finally given the chance to do so. Continue reading “The case for a withdrawal from the EU has never been stronger”

Miami Beach, den první (pátek)

Už zme tu dlouho neměli pořádnej cestovní blogísek, na jakej jste zvyklý, což? Lo and behold, tady je. A doufám, že puknete závistí. Tentokrát jsem se totiž vypravil na Miami Beach. To bylo tak…

V práci máme tři dny placený dovolený. Nejradši bych si je nevzal a měl je proplacený, což by bylo nějakejch 140 dolarů (i s marylandskou daní). Ale prej tenhle trik použít nemůžeme. A i když mě ta práce baví, tak přece jenom placený volno je lepší než práce, že jo.

Otázkou zůstávalo, jak s těma třema dnama mám naložit. V New Yorku už jsem byl, dokonce docela dlouho, a přestože bych tam samozřejmě kdykoliv zajel znova, ubytování je tam neskutečně drahý a sehnat tam někoho na couchsurfing je pain in the ass. Continue reading “Miami Beach, den první (pátek)”

Život evropského mandarína

Derka Jana Eppinka jsem znal v podstatě jenom z tohoto jeho proslovu. Pamatuju si taky, že se tu a tam směje Farageovým vtipům, a tuším, že se o něm pozitivně vyjadřoval Dan Hannan na blogu. Když jsem se dozvěděl, že v češtině vyšla jeho kniha Život evropského mandarína, určitě jsem si ji hodlal přečíst. Očekával jsem další zdrcující kritiku bruselských institucí.

Když jsem vzal knihu do ruky a na začátku přečetl nejapné předmluvy Edvarda Kožušníka a Jana Zahradila, dost mě to od čtení odradilo. Bohužel mě to neodradilo úplně, což mělo, protože ty předmluvy jsou dostatečným varováním před obsahem knihy. Continue reading “Život evropského mandarína”

Liberálové vs. feminismus

Byl jsem donucen přečíst si text Čí svoboda? A jaká svoboda? Krátká úvaha nad českým “liberalismem” od autorky Barbary Havelkové. Jelikož se jedná o velmi neslušný útok na liberalismus, musím reagovat.

Článek autorky ověnčené akademickými tituly z ČR i zahraniční (viz) je plný tak neuvěřitelných nesmyslů, že s tím by u mě neprošli ani moji studenti na VOŠce. Proto nechápu, jak může něco takového dát na papír učitel na prestižní univerzitě.

Nezbývá než to vzít postupně.

Představa mnoha českých “liberálů” o “svobodě” se podle mého dá shrnout asi takto: “Svoboda je, že si můžu dělat, co chci.”

Vůbec ne. Absolutní straw-man. Ať autorka někoho takového ukáže. Continue reading “Liberálové vs. feminismus”

Neoliberál z Loch Ness

Chci tímto článkem učinit zásadní prohlášení o neoliberálech: Neoliberálové neexistují.

Jak to? Vždyť o nich všichni mluví!

  • pročetl jsem celou řadu materiálů od Mises Institutu, toho amerického i českého, se kterým spolupracuji
  • zúčastnil jsem se semináře Foundation for Economic Education a její hlavní představitele znám osobně
  • pravidelně sleduji pravicové blogy a akademické články prominentních liberálů
  • půl roku jsem působil jako stážista v Cato Institutu, předním libertariánském think-tanku
  • pravidelně chodím na semináře CEPu, jsem členem Svobodných a jsem šéfredaktorem Laissez Faire
  • českých i světových klasických liberálů a libertariánů znám desítky

To všechno jsou přece přední neoliberální instituce.

Nikdy, opakuji nikdy, se mi nestalo, že by kdokoliv z nich sám sebe nebo někoho jiného označil za neoliberála. Slovo neoliberál se používá výhradně v levicových médiích v Česku i ve světě jako hanlivá nálepka pro klasické liberály. A přesto, že nikdo nikdy žádného neoliberála neviděl, levicový tisk a levicoví kavárenští intelektuálové tento termín neustále používají.

Všimněte si, že nic netajíme. K liberálním zásadám se hrdě hlásíme. Ale všechny ideologické směry se také hlásí k určitému pojmenování. Konzervativci ke konzervatismu, socialisté k socialismu, fašisté k fašismu. A liberálové k liberalismu. Nálepek netřeba.

Jak víme, že to je hanlivá nálepka? Protože neobsahuje nic navíc, co nepokrývá termín klasický liberál nebo libertarián. Pouze negativní emoce.

Ano, termín neoliberál měl zpočátku svůj význam, ale poté byl tento nahrazen termínem ordoliberál. Dnes se termín neoliberál používá pouze jako nadávka.

Vít Zvánovec navrhuje, že termín neoliberál se má používat pro lidi, kterým jde pouze o ekonomickou svobodu, ale ne o osobní svobodu. Takoví lidé se možná nacházejí v Republikánské straně USA (a říká se jim konzervativci), ale mezi všemi těmi desítkami až stovkami liberálů, které znám a sleduji, takový neexistuje ani jeden jediný.

My liberálové totiž vycházíme z osobní svobody, ekonomická svoboda je pak pouze jejím důsledkem. Nemá tedy žádný smysl vysvětlovat nám, že osobní svoboda je důležitá. Je to alfa a omega toho, co považujeme za spravedlivý a morální systém.

To prohlašuji zcela zodpovědně.

Jak jsem se nedostal k Nejvyššímu soudu

Nejvyšší soud Spojených států, známý pod zkratkou SCOTUS (mimochodem, prezident je POTUS), má svoji budovu hned za Kongresem a rozhoduje docela dost případů, nejenom ty, které se dostanou až přes oceán a skrz redakce do televizních zpráv a do novin.

Řekl bych, že pro laiky nejznámější kauzou, která se před ním řešila, byl spor Hustler Magazine v. Falwell. Nejznámější je zřejmě díky svému filmovému zpracování pod jménem Lid vs. Larry Flynt. Z poslední doby je známý rozsudek ohledně Obamacare, kde soudce Roberts vymyslel workaround, se kterým ani vláda nepočítala. A zanedlouho můžeme očekávat rozsudky ve dvou kauzách týkajících se svateb homosexuálů. Cato k nim posílalo amicus briefy (viz United States v. Windsor a Hollingsworth v. Perry), které mě definitivně přesvědčily o tom, že moje dříve zastávaná pozice byla mylná. Continue reading “Jak jsem se nedostal k Nejvyššímu soudu”

Svět podle Hegera

Už dlouho jsem nečetl tak hrůzostrašný článek. Leoš Heger chce kontrolovat každičký krůček v našem životě. Pojďme větu po větě.

Ministerstvo zdravotnictví dál bojuje za zákaz kouření v restauracích.
Zbytečné dokola opakovat, že ministrovi ani parlamentu není nic do toho, jestli sám ve svém vlastním podniku povolím kouření nebo ne. Na internetu je k tomu asi milión textů, ten nejlepší je potom zde ».

Nechápu, proč bychom my ostatní měli trpět kvůli tomu, že nějaký pražský intelektuál se rozhodl, že jakékoliv kouření škodí zdraví — což je očividný nesmysl. Continue reading “Svět podle Hegera”

Signál a šum: Proč tak mnoho předpovědí selže — ale některé ne

Statistik a zároveň skvělý vypravěč. Nezaujatý analytik. Fanoušek baseballu a pokeru s nejlepšími politickými předpověďmi. Geek a gay prezentující starou školu novinařiny — obsahově vynikající a nemanipulující reportáže. Signál a šum Nata Silvera je kniha plná takových paradoxů, ze kterých máte pocit, že vám snad exploduje hlava. Tím nevětším paradoxem je však shrnutí celé knihy: Napínavá a zajímavá kniha o statistice!

Znal jsem Nata Silvera jako autora blogu FiveThirtyEight.com. Číst si jeho politické komentáře a předpovědi bylo jako napít se doušku čisté vody. Mezi všemi novinářskými manipulacemi a neinformovanými žvásty tady byl někdo, kdo se tvářil, že ho politika vlastně ani tolik nezajímá, a zcela nezaujatě psal o šancích jednotlivých kandidátů. (Tak silné tvrzení si jakožto příznivec toho obvykle nejopomíjenějšího kandidáta dovolím napsat, přestože Ron Paul Trolls samozřejmě nemají rádi ani Nata Silvera, který ho podle nich taktéž záměrně opomíjel.)

Výsledky Nata Silvera hovoří jednoznačně o jeho excelenci. V roce 2008 předpověděl správně výsledek prezidentských voleb ve 49 státech z 50 (v jednom se netrefil procento), v roce 2012 ve všech. Obdobnou úspěšnost má i u senátorských a guvernérských voleb a také u primárek, což je ze všeho nejtěžší. Continue reading “Signál a šum: Proč tak mnoho předpovědí selže — ale některé ne”