Občas šlápneš do Bruselu
Ráno jsme vstávali v sedm, protože v devět už jsme museli bejt v Irvingtonu na přednášce. Ale nevstávali jsme jako normální lidi. Dominikovi zvonil ten budík asi každý dvě minuty, přestože on tvrdil, že interval je aspoň osm minut. (Pozdější výzkum prokázal, že to jsou minuty tři.) Continue reading “FEE, díl druhý”
1.-6. srpna 2011
Takže jsme se dostali k tomu, proč jsem vlastně do Ameriky tohle léto zavítal. Do Ameriky jsem chtěl snad od chvíle, kdy jsem vylez z porodnice a slyšel to slovo poprvé. Neuvěřitelná země, ve který se najde taková spousta sympatickejch věcí. Už od prvních chvil, co jsem bral rozum, mě ale fascinovalo hlavně to, co Francis Scott Key zapsal do své básně o Hvězdami poseté vlajce, totiž že jde o “zemi svobodných a domov statečných.” Continue reading “FEE, Advanced Austrian — díl první”
Jak už víte, do Novýho Yorku jsem příjížděl z Martha’s Vineyardu. Měl jsem jet Peterem Panem do Bostonu a pak stejnou firmou do Velkýho Japka ve dvě ráno. Měl jsem to skvěle naplánovaný. Jenže, jak už jem se poučil na cestách: MMister míní, Američan/Číňan mění. Continue reading “FEE, příjezd”
Smiling Jack se rozhodl udělat blitz-interview s pěti pravičáky. Měl jsem tu čest být mezi nimi. Pokud si chcete přečíst všechny odpovědi, běžte sem ». Pokud se zajímáte jenom o moje, zůstaňte zde. :)
1) Co Vy a Mašíni? Hrdinní odbojáři nebo sprostí vrazi? Oficiální ocenění ano nebo ne?
Mašíny jsem nestudoval příliš podrobně, ale když jsem se nedávno utvítnul na tohle téma, přišlo mi zdaleka nejvíc rozhořčených @replies za muj život. :) Chápu, že někdo Mašíny obdivuje za osobní statečnost, ale to hrdinství, které by stálo za ocenění, tam pořád nějak nevidím. Zda jsou “sprostí vrazi”, jak zní otázka, bych nechtěl hodnotit — třeba by soud došel k tomu, že jejich činy byly ospravedlnitelné. Lidi, když posuzují Mašíny, dělají podle mě základní chybu v tom, že uvažují o jejich obětech jako o exponentech režimu. Prostý vesnický policajt (SNBák), který vyšetřuje krádeže slepic, přece není to samé jako Klema. Nebo snad ten, kdo kradl na vesnici slepice, bojoval tak proti politickému útlaku? Ale jak říkám, složitá otázka, o které by se asi dalo debatovat dlouhé týdny… Continue reading “Zpovídal mě Smiling Jack”
Program dalšího dne byl celkem jednoduchej. Sarah jela zachraňovat jednoho z bratranců, kterej měl poruchu svýho auta, a protože bylo hnusně, zůstal jsem doma a čet jsem si papery na FEE. Bratranec pak odjel za svojí squaw, myslim, že do Novýho Yorku. Tenhle bratranec mi taky vysvětlil všechny pravidla baseballu, na který jsem se ho ptal, takže ten sport možná už trochu chápu. Baseball se tu ostatně sleduje každej den. Continue reading “Martha’s Vineyard, díl třetí”
Druhej den šla Sarah do práce, zatimco já jsem si užíval toho, že po několika tejdnech nikam nespěchám a nic ten den nechci vidět, takže jsem prosurfoval hodiny na internetu. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že Evropská centrální banka nakoupila Ronalda jako kolaterál. Portugalskýho Ronalda, přestože pro politiku ECB by bylo typičtější, kdyby nakoupila toho Brazilce. Bohužel mám za to, že Ronaldo je lepší aktivum než řecký dluhopisy, takže bankrot ECB přijde o chvíli pozdějc.
Na dnešek jsem naplánoval vejlet na místní pláž. Nepočítaje Haikou, nebyl jsem u moře nějakejch osm let (plus mínus autobus). Sarah tomu nemohla uvěřit. Tak jako sytej nevěří hladovýmu, tak ostrovan nevěří Středoevropanovi. Continue reading “Martha’s Vineyard, díl druhý”
Z Bostonu jsem se vydal na Martha’s Vineyard (čteme /vinjárd/, ne /vájnjárd/). To potřebuje rozebrat, jelikož nikdo neví, co nebo kde to je. Takže je to ostrov v Massachusetts přesně na tomhle místě:
A jak jsem na to přišel? Plánoval jsem, že pojedu na závěr svýho tripu do New Hampshire. Hanka, kamarádka z VŠE, tam maká jak barevná, tak jsme jí plánovali navštívit i s von Stroukalem, kterej měl dorazit do Jůesej právě v týhle době. Jenže Hanka nás nakonec odmítla, protože prej parchantům z jejich kempu přijeli na návštěvu rodiče, takže jsme tam nemohli. Potřeboval jsem si vymyslet náhradní program. Jak jsem o tom přemejšlel, vzpomněl jsem si na Gilmorky a bylo jasno. Martha’s Vineyard je určitě místo hodné návštěvy, i stránka na Wikipedii je velmi zajímavá. Continue reading “Martha’s Vineyard, díl první”
V Bostonu mi zbejvaly dva dny. Chtěl jsem jít na zápas Červenejch soxů, ale nechtěl jsem jít sám. Bohužel, hostel, kde jsem bydlel nebyl zrovna nakloněnej sociálním zábavám, kde by člověk poznal zajímavý lidi, se kterejma by třeba moh jít na Red Sox. Continue reading “Boston, díl třetí — Fenway Park”
Přiznám se, že do Bostonu jsem přijel zcela nepřipraven (obdobně jako do Philadelphie). O Bostonu jsem nevěděl nic kromě toho, že tu existuje Harvard, Bruins a Red Sox (ty fusky jsem se ale dozvěděl teprve v Baltimoru).
A tak jsem nastartoval Wikitravel, což je nepostradatelný pomocník na cestách. A dozvěděl se, že v Bostonu existuje Freedom Trail, tedy jakási Stezka svobody. Dva a půl míle centrem Bostonu kolem těch nejdůležitějších míst a vůbec nemusíte koukat do mapy, vedou vás červený dlaždice. Vymazlená věcička tohleto.
Nejprve k cestě z Philadelphie. Naplánoval jsem si cestu nočním autobusem, abych ušetřil za jednu noc v hostelu a nezabil si celej jeden den sedmihodinovou cestou. Autobus jel o půlnoci, takže jsem chtěl pořídit nějaký noční fotky. Trochu jsem podcenil, že i v deset večer bude vedro jako kráva — po asi půl hodině už se ze mě valil pot proudem. Nedalo se nic dělat, nafotit jsem to chtěl.
Během cesty mě stihli otravovat dva černoši, že už dva dny nic nejedli stejně jako jejich manželky a že jim mám přispět. Fuck off. Já nedřel jsem se roky, abych šetřil tvoje kroky, jak zpívá Pavel Dobeš. A taky jeden policajt se mě ptal, jestli mi může nějak pomoct. Asi jsem vypadal fakt zoufale. :mrgreen: Continue reading “Boston, díl první”