Občas šlápneš do Bruselu
V Bostonu mi zbejvaly dva dny. Chtěl jsem jít na zápas Červenejch soxů, ale nechtěl jsem jít sám. Bohužel, hostel, kde jsem bydlel nebyl zrovna nakloněnej sociálním zábavám, kde by člověk poznal zajímavý lidi, se kterejma by třeba moh jít na Red Sox. Continue reading “Boston, díl třetí — Fenway Park”
Přiznám se, že do Bostonu jsem přijel zcela nepřipraven (obdobně jako do Philadelphie). O Bostonu jsem nevěděl nic kromě toho, že tu existuje Harvard, Bruins a Red Sox (ty fusky jsem se ale dozvěděl teprve v Baltimoru).
A tak jsem nastartoval Wikitravel, což je nepostradatelný pomocník na cestách. A dozvěděl se, že v Bostonu existuje Freedom Trail, tedy jakási Stezka svobody. Dva a půl míle centrem Bostonu kolem těch nejdůležitějších míst a vůbec nemusíte koukat do mapy, vedou vás červený dlaždice. Vymazlená věcička tohleto.
Nejprve k cestě z Philadelphie. Naplánoval jsem si cestu nočním autobusem, abych ušetřil za jednu noc v hostelu a nezabil si celej jeden den sedmihodinovou cestou. Autobus jel o půlnoci, takže jsem chtěl pořídit nějaký noční fotky. Trochu jsem podcenil, že i v deset večer bude vedro jako kráva — po asi půl hodině už se ze mě valil pot proudem. Nedalo se nic dělat, nafotit jsem to chtěl.
Během cesty mě stihli otravovat dva černoši, že už dva dny nic nejedli stejně jako jejich manželky a že jim mám přispět. Fuck off. Já nedřel jsem se roky, abych šetřil tvoje kroky, jak zpívá Pavel Dobeš. A taky jeden policajt se mě ptal, jestli mi může nějak pomoct. Asi jsem vypadal fakt zoufale. :mrgreen: Continue reading “Boston, díl první”
Asi není nutno poznamenávat, že třetí epizoda HIMYM s názvem Sweet Taste of Liberty je jedna z mých nejoblíbenějších. Její děj se odehrává mj. ve Philadelphii. Doporučuju tu epizodu znova zhlídnout. A znova. A pak ještě jednou. :)
Bohužel moje oblíbená scénka je na YouTube jenom v ruštině (nebo co je to za jazyk) a nemám tady svoje PC udělátka, abych jí tam nahrál sám. Musíte si počkat na srpen. ;) Continue reading “Philadelphia, sladká chuť svobody”
Pobyl jsem chvíli u Deertree Poolu, a pak jsem šel obhlídnout okolí. Konkrétně Taco Bell, kde se údajně podává jídlo za dva dolary. Nejdřív jsem to nemoh najít, ale pak… no fakt! Ne úplně malý mexický (nebo jaký) jídlo, doritos (takový divný chipsy) a pití, který si můžete doplnit kolikrát chcete.
Jestli mi někdo dokážete vysvětlit, jak to může bejt ziskový při prodejní ceně dva dolary, tak sem s tim. Pracovní síla, suroviny, odpisy, management… Neni možná prostě. :) Continue reading “Baltimore, část druhá”
Gretchen mi večer našla na internetu, že vlak do Baltimoru jede buď ráno před osmou, nebo až pak ve čtyři. Co se dá dělat, vstávat v šest kvůli tomu nehodlám. Tak mě poslala do galerie a v půl devátý ráno vyrazila do práce. A kdo jsem já, abych odporoval doporučením svých hostitelů? Jenže galerie otevírala až v 11:30 a já tam byl v devět.
Tak jsem si řek, že na nádraží bude možná nějakej úložnej prostor, kam hodim bágl a někam se pujdu podívat. Na nádraží se ukázalo, že do Baltimoru jezdí dvě linky a ta jedna jezdí každou hodinu, konkrétně už za půl hoďky. No super, tak tam budu dřív. Cesta stojí sedm dolarů (zapamatujte si, ještě to budete potřebovat). Continue reading “Baltimore, část prvá”
Další den jsem se rozhod šetřit nohy, který začaly pobolívat, a vypravil jsem se k chrámu Svobodných zednářů, jak po mně žádaly Reformy.cz. Hned před barákem, když jsem jednou chtěl vyzkoušet místní metrobus, mě začal otravovat černoch s nějakou metromincí, o který tvrdil, že je to stejný jako dolar. Když jsem ho odmáv, tak začal mít plnou hubu keců jako you don’t trust a black man, racism a discriminate against blacks. Stejná svoloč jak cikáni. Continue reading “Washington, závěrečný díl”
Procházka po místech, jež dýchají (ne)svobodou…
Tak když to nevyšlo ani včera, tak dneska už ten Bílej house vyjít musí. To by v tom jinak byl černoch! Pardon, čert. Plán: Najít Bílej dům, najít Fed, pak se kouknout na plánek památek a určit trasu dalšího pochodu, která by měla zahrnovat památník vietnamský války a památník Tomáše Jeffersona.
Další den jsem se rozhod dojít k Bílýmu baráku [Obamovi]. Všechny ty federální domy jsou tady ve Washingtonu totiž na jednom místě. Takže plán zněl jasně: Dojít tam, kde jsem včera skončil a zhlídnout zbytek. Později se ukázalo, že jsou sice na jednom místě, ale to místo je docela velký, mnohem větší, než se zdá.
Oproti New Yorku je Washington prdel světa, takže zpravodajství asi nepujde po dnech.
Z New Yorku do Washingtonu jsem se přesunul díky firmě Megabus. :) Psali, že tam maj wifi a přemejšlel jsem, že si tam vezmu i kabel k notebooku, protože muj notebook rozhodně čtyři a půl hodiny nevydrží (sotva polovinu), ale říkal jsem si, že zásuvky tam asi nebudou. Ani SA je nemá. Zásuvky tam byly! Ale muj kabel byl v zavazadlovym prostoru. :(
Na dálnici prej střílel nějakej maník, tak jsme v Baltimoru chvíli čekali na parkovišti. Vevnitř v busu bylo příjemně, ale venku snad sto stupňů. Continue reading “Washington, díl první”