Občas šlápneš do Bruselu
Před 22 lety se zvonilo na náměstích klíči pro demokracii. V roce 2011 nejenom že nevolení socialisté z Evropské unie vytvářejí 85 % zákonů, které platí v této zemi, ale ještě jmenují vlády v členských státech, a to tak, aby je vedli jejich odchovaní kádři.
Tak za rok v EFTA.
Nevěděl jsem co letos napsat k 17. listopadu. Naštěstí přispěchal na pomoc Tomáš Halík:
Na den boje za svobodu a demokracii si tedy připomeňme, že oboje jsme odevzdali do Brusele. Naštěstí se Evropská unie rozpadá, prezident Evropy z toho má neklidný spaní.
Tak jako před čtyřmi lety i letos se bude Shit happens! věnovat fotbalovému mistrovství světa.
Fandím jako vždycky Brazilcům a Angličanům. Jsem zvědavej na Cristiana Ronaldůa. Mám dojem, že by to moh bejt nejlepší hráč a nejlepší střelec. ;) A jak volali fanoušci Manchesteru United: “There’s only one Ronaldo!”
Muj černej kůň pro tenhle turnaj je kolchoznické mužstvo KLDR. Spíš teda rudej kůň.
Každopádně tipy jsou pod tímto odkazem (*.xlsx). K posledním dvěma sloupečkům chci poznamenat: Calcula jsou náhodná čísla vygenerovaná excelem. Lenina je průměr chlapských tipů. Běda vám, jestli vás porazí nějaká (umělá) holka!
Jako vždycky budu zajímavé momenty z MS 2010 určitě komentovat tady na bložínku, na Facebooku, na Twitteru i v hospodě :). K prvním patří tyto dvě perly: Bosák tvrdí, že se MS nedohraje a Křižujete se? Pak riskujete vyloučení z fotbalového šampionátu. Hlavně by mě zajímalo, co by k tomu druhému řekl Lilian Thuram, rodák z Guadeloupu a střelec vítězného gólu v semifinále MS 1998.
PS: Pod tim článkem z minulýho mistráku najdete bezvadný frky ;)
Tenhle příbeh je pravda, ať visim, jestli vám budu lhát…
Nemám moc rád tyhle teorie, kde lidi (a zejména holky v tom vynikaj) vidí souvislost, osud nebo karmu úplně za všim, co se stane. A přitom to vysvětluje počet pravděpodobnosti — akorát ne tak zajímavě jako různí čajoví druidi.
Ale slyšte tento kratičký příběh. Continue reading “O jednom vtipném rýmu”
Člověk prý vykonává svoje rituály, protože mu umožňují lépe počítat čas. Jak ty malé každodenní jako ranní kafe, polívka v pravé poledne, čaj o páté nebo televizní zprávy v půl osmé, tak ty větší jako výplata patnáctého, mytí schodů každé druhé úterý v měsíci až po ty největší, každoroční jako jsou narozeniny, Vánoce, každoroční srpnová dovolená v Jugoslávii nebo finále Ligy mistrů (už zanedlouho, mimochodem :razz: ).
Časem, jak člověk stárne, rituály přibývají. A jiné ubývají. Přibývají, když se oženíte/vdáte, poznáte nové přátele, kteří mají všichni svoje narozeniny, nebo se přestěhujete do města, které pořádá nějaké každoroční úchylné akce jako třeba závod v pojídaní knedlíků. A ubývají asi celkem zřídka. Sice už nechodíte do školy od prvního září, ale ten začátek školního roku máte někde v hlavě, ne?
Jsou rituály veselé, kdy cítíte, jak vám v žilách koluje ta samá dobrá nálada jako když jste vyhráli ten zatracenej Stanley Cup nebo jste si koupili první kabelku Louise Vuittona. A jsou rituály neveselé, kdy naopak byste byli nejradši, aby se ten den nikdy nestal. Jako když jste zabili svého nejlepšího kamaráda ve svém autě. Continue reading “Jedno malé velké poděkování”
This is morning. That’s when I spend the most time thinking ’bout what I’ve given up…
Na několik pokračování jsem napsal poměrně rozsáhlý článek o uplynulém roce. Jenže pak jsem zjistil, že je psaný až moc ad hominem, a protože si myslím, že k osobní komunikaci slouží jiné prostředky než články na blogu, zůstane tenhle článek v šuplíku (jako mnoho jeho kamarádů od léta).
Tenhle článek bude jenom taková demo-verse. Continue reading “Rok břečťanu”
Bohu na nebesích slávu, na zemi pokoj a lidem dobrou vůli.
Sám pro sebe si od Ježíška přeju… já vám ani nevím, jak to zformulovat, aby to bylo dost emo (a neopisovat přitom)… dost odvahy na to, abych se zlepšoval; dost rozumu na to, abych včas poznal, s kým mám tu čest; a dost síly na to, abych se srovnal s tím, když to poznám pozdě.
Tomuto blogu přeji do dalšího roku aspoň jeden článek měsíčně.
A konečně bývalým čtenářům tohoto bývalého blogu klidné spočinutí. :)
Hallelujah, vole!
Prý máme slavit, říká pan prezident.
Rád bych, věřte mi. Ale nemůžu se zbavit té trpkosti v ústech. Že jsme měli šanci a nádherně jsme si to zpackali. Měli jsme šanci, kterou jsme nádherně zpackali. Vlezli jsme přesně tam, kam jsem loni psal, abychom nelezli.
Nebo lépe řečeno, proti naší vůli nás tam zatáhlo stádo hloupých, nesebevědomých a shrbených přisluhovačů. Bojovali jsme do posledního dechu. Až se nás příští generace budou ptát, můžeme jim pohlédnout zpříma do očí. Přemohli nás penězi, které ukradli z našich kapes, přemohli nás vydíráním, lhaním a korumpováním.
V tuto chvíli nás láme velká beznaděj. Nemohli jsme udělat víc, a přece to tak dopadlo. Ale vidím tu i světélko naděje. Poslední tisíciletá říše, kterou vyhlásili sociální inženýři, trvala nakonec pouhou jednu dekádu… Budu považovat za zázrak, pokud se tato nová tisíciletá říše dokáže zhroutit bez války.
Ale není to prostě fér. Do Unie jsme vstupovali, když jsem teprve bral rozum. Dvacet let svobody a demokracie jsem si neužil, a ani jsem nemohl. Zatímco generaci mých rodičů padla svoboda (ruku v ruce s demokracií) do klína v nejlepších letech, naše generace v nejlepších letech přišla o demokracii a tím pádem zákonitě přichází i o svobodu.
Co zpočátku vypadalo jako pohádka, se pokazilo. Pokazilo, aniž přesně víme, co jsme udělali špatně, co jsme mohli udělat lépe; proč, jak nebo kdy se to vlastně pokazilo.
30. listopadu zapijme pád republiky.