Člověk prý vykonává svoje rituály, protože mu umožňují lépe počítat čas. Jak ty malé každodenní jako ranní kafe, polívka v pravé poledne, čaj o páté nebo televizní zprávy v půl osmé, tak ty větší jako výplata patnáctého, mytí schodů každé druhé úterý v měsíci až po ty největší, každoroční jako jsou narozeniny, Vánoce, každoroční srpnová dovolená v Jugoslávii nebo finále Ligy mistrů (už zanedlouho, mimochodem :razz: ).
Časem, jak člověk stárne, rituály přibývají. A jiné ubývají. Přibývají, když se oženíte/vdáte, poznáte nové přátele, kteří mají všichni svoje narozeniny, nebo se přestěhujete do města, které pořádá nějaké každoroční úchylné akce jako třeba závod v pojídaní knedlíků. A ubývají asi celkem zřídka. Sice už nechodíte do školy od prvního září, ale ten začátek školního roku máte někde v hlavě, ne?
Jsou rituály veselé, kdy cítíte, jak vám v žilách koluje ta samá dobrá nálada jako když jste vyhráli ten zatracenej Stanley Cup nebo jste si koupili první kabelku Louise Vuittona. A jsou rituály neveselé, kdy naopak byste byli nejradši, aby se ten den nikdy nestal. Jako když jste zabili svého nejlepšího kamaráda ve svém autě. Continue reading “Jedno malé velké poděkování”