Čína II: Průjezd Shenzhenem a příjezd do Hong Kongu

Jak již bylo nastíněno v minulém díle, z shenzhenského letiště jsme spěchali rovnou do Hong Kongu. Vymyslel jsem tenhle trick, protože z Shenzhenu se dá do Hong Kongu dostat bez problémů a byly sem levnější letenky než do Guangzhou a mnohem levnější než přímo do Hong Kongu.

Prolezli jsme letiště, kde jsem musel odmítnout hromadu taxikářů nabízejících odvez. Šárka mi vyčetla, že se k nim chovám jako debil. Možná jsem jim teda měl říct: “Vážený pane taxikáři, omlouvám se, ale nevěřím vám, že byste mě vzal na taxametr a nemám náladu se s váma dohadovat o ceně,” ale na to jsem jednak neměl o půlnoci náladu a jednak z toho umim čínsky říct jenom to oslovení a “omlouvám se”. Takže jsem je odmítal prostým “ne” a kroucením hlavou. Jak to teď píšu, dochází mi, že někomu neznalému čínštiny může připadat vážně dost sprostý, když člověk na všechny taxikáře v okolí haleká: “不, 不, 不!”, tj. “bu, bu, bu!” Continue reading “Čína II: Průjezd Shenzhenem a příjezd do Hong Kongu”

Čína II: Špičaté hory v Yangshuo (Guilin)

V minulém díle jsme se vypravili za rýžovými terasami. Další den jsme měli v plánu druhou guilinskou atrakci, a to plavbu po řece Li kolem proslulých špičatých skal, jež stoprocentně znáte z těkových těch seznamů “20 míst, která musíte navštívit, než otěhotníte, protože pak už si v životě neužijete žádnou legraci” atp.

Vyrazili jsme autobusem, co pro nás zařídil hostel, s neskutečně ukecanym průvodcem. Nalodili jsme se na vor z fejkovýho bambusu (jenom to jako bambus vypadalo, bylo to myslim nějaký železo) a vypravili se na nedlouhou plavbu. Bohužel, jak je v Číně poměrně obvyklé v poslední době, neměli jsme vinou smogu úplně fotogenické počasí. I tak je ale plavba kolem těchto skal nádhernej zážitek.

Scenérie řeky Li ve městě Xingping s krasovými horami je vyobrazena na dvacetiyuanové bankovce. Bývalý prezident a budoucí první dáma USA Bill Clinton prohlásil: “Žádné jiné místo v Číně neevokuje krásu vaší země více než Guilin.” Nějaký ten pátek před Clintonem, konkrétně na přelomu osmého a devátého století, prohlásil čínský básník Han Yu: “Tato řeka se vine jako stuha ze zeleného hedvábí, zatímco ty kopce jsou jako jadeitové vlásenky.” To bylo za dynastie Tang. Continue reading “Čína II: Špičaté hory v Yangshuo (Guilin)”

Lidská práva v Číně

U příležitosti návštěvy předsedy Xi Jinpinga (kdo nepoužívá pinyin, je n00b) se mezi českými intelektuály rozhořelo nové pobouření nad lidskými právy v Číně. Demonstruje to např. tento průzkum veřejného mínění a jeho posunutá (až nesmyslná interpretace).

Jelikož mám k Číně obrovský obdiv a zároveň obrovský neobdiv k vládám a jelikož jsem měl to štěstí, že jsem v Číně mohl před pěti lety téměř půl roku pobývat, chtěl bych k tomu tématu přičinit několik poznámek.

Kategorickým výrokem podle mě musí být: Číňané dnes žijí prakticky stejně jako my. Continue reading “Lidská práva v Číně”

Čína II: Za rýžovými terasami Guilinu

Po Pekingu, Šanghaji a Hangzhou jsme přiletěli do Guilinu, čte se /guej’lin/. Zatímco až doteď jsem trávil veškerý svůj čas v Číně blízko jejímu pobřeží, teď poprvé jsem přiletěl do vnitrozemí. Provincie (od roku 1958 autonomní oblast) se jmenuje Guangxi /guang’ši/ a je pravda, že i ona má přístup k moři – ale je to daleko. Continue reading “Čína II: Za rýžovými terasami Guilinu”

Čína II: Hangzhou

Po půl roce nadešel ideální čas na další zápis z mojí cesty do Číny v létě 2014. V minulém díle jste viděli Šanghaj, konkrétně chrám Jing’an a čtvrť Pudong. Dnes se spolu již podruhé podíváme do města Hangzhou.

Abysme nemuseli absolvovat stejný martýrium s lístkama na vlak jako v Pekingu, nabídnul se Čočík, že nám koupí lístky u okýnka ve městě. Už jsem to nejspíš někde popisoval, ale pro jistotu ještě jednou: V Číně si totiž můžete lístky na vlak koupit nejenom na nádraží – kde se stojí kilometrová fronta – ale taky u okýnek rozmístěných různě po městě, kde vůbec žádná fronta neni. Asi se, tak jako já, divíte, v čem je háček. Lístek u okýnka mimo nádraží stojí prej o pět yuanů víc, tj. v dnešnim kursu asi o dvacku. Někomu se to teda možná vyplatí, ale na dovolený fakt nemám dost času na to, abych ztratil hodinu života kvůli dvacetikoruně. (Tim spíš, když nám tuhle cestu z vrozené měkkosrdcatosti zaplatil Čočík.)

Od dob, co jsem v Hanzhou nebyl, v něm postavili metro. Který je vevnitř takhle barevný:


Continue reading “Čína II: Hangzhou”

Čína II: Šanghaj II

Na začátku druhého dne v Šanghaji jsme měli na programu místo, které laskavý čtenář zná už z mojí knižní prvotiny, popř. z tohoto blogového zápisku. Šli jsme po nanjingské ulici pěšky k chrámu Jing’an. Cestou jsme se ale stavili na kafíčko a dezertíky a pak nás ještě Čočík pozval na západní zmrzlinu.

Chrám klidu a pohody, kterému my čínštináři prostě nemůžeme říct jinak než 静安寺 /jing’an si/. Ten apostrof se tam píše, abyste věděli, že ty slabiky jsou rozdělený zrovna takhle a ne třeba jin’gan. Stejně tak se píše Xi’an, abyste to nevyslovovali jako jednu slabiku. Ale třeba Beijing se nemusí psát Bei’jing, protože žádný jiný slabiky – beij’ing – z toho složit nejdou. Ale to jste věděli. Continue reading “Čína II: Šanghaj II”

Čína II: Šanghaj I

V minulém díle jste viděli: Cestu taxíkem na Velkou čínskou zeď a následnou cestu vlakem do Šanghaje. Mezi díly je sice trochu delší pauza, ale říkal jsem si, že bych to měl před dalšími cestami už konečně dopsat. Tak snad to nějak stihnu. Endžojte.

A tak jsme přijeli do největšího města na světě – do zmodernizované Šanghaje. Vlak přijel dost večer a pak jsme absolvovali ještě pěkně dlouhou cestu metrem prakticky z konečný stanice až na Lidový náměstí. Suverénně jsem zamířil do hostelu, kde jsem pobejval před čtyřma rokama.

Jenže ty kujóni maj nově tři pobočky a já jsem se omylem ubytoval v pobočce, co se sice jmenovala Lidový náměstí, ale od Lidovýho náměstí byla dál než tahle pobočka, do který jsem zamířil. No tak jsme museli přes ceeeelý to náměstí někdy o půlnoci zase šmrdolit s kuframa.

Naše pobočka hostelu byla sice horší než ta, kde jsem byl před čtyřma rokama, ale furt dobrá. Nicméně u vchodu to strašně smrdělo a vypadalo to nevábně. To nebyl zrovna dobrej první dojem. Pokoj taky byl horší než v tý druhý pobočce, ale co se dalo dělat, že jo. Šanghaj je pěkný město, tak nemá smysl se zatěžovat nářkama na hostel. Continue reading “Čína II: Šanghaj I”

Drobný poznatek z cest: kontextuální znalost

Nebojte, pořád mám v plánu dopsat zápisky z loňský cesty do Číny, jednou to přijde. Zápis ze Šanghaje už mám (už čtyři měsíce) skoro hotovej třeba. Takže dočkejte času jako Konfucius klasu.

Dneska jsem si ale vybavil takovou drobnou historku. Seděl jsem v letadle z Dubaje do Pekingu a přemítal jsem, co jsem si vlastně zapamatoval z čínštiny. Samozřejmě jsem si pamatoval objednávku od McDonalda, ale nemoh jsem si vzpomenout skoro na nic jinýho. Ať jsem přemejšlel, jak jsem přemejšlel, prostě jsem si nevybavil žádnej základní pojem.

No, co se dá dělat. Slovník mám v mobilu, tak to snad nějak pujde.

Přistáli jsme přijeli do hotelu a jdem na večeři. Našli jsme v okolí nějakou vhodnou putyku, co nebyla moc vystrašující, a usadili se vevnitř. A najednou jsem si vzpomněl skoro na celou svoji znalost čínštiny. Ta teda nikdy nebyla nijak ohromující, ale dalo se s tim většinou někde aspoň objednat jídlo.

Najednou jsem věděl, jak se řekne těch pár jídel, co jsem si kdysi objednával furt dokola, jak si říct o placení a další a další věci. Byl jsem z toho dost překvapenej, pozitivně samozřejmě.

Když jsem pak zhruba půl roku potom letěl do Ameriky, stala se mi podobná věc. V Bruselu sice mluvim anglicky, ale z nějakýho důvodu jsem měl pocit, jako by tam bylo zarezlý nějaký koleso a musel jsem vyvíjet značný úsilí, abych složil větu.

Ale přistál jsem ve Washingtonu a najednou se mi mluvilo s takovou lehkostí, že jsem se divil, jak je to možný. Přísahal bych, že i muj přízvuk se hned sám od sebe zlepšil. Hned jsem si u toho vzpoměnl na tu historku s čínštinou.

Určitě to znáte i z jinejch situací. Nemůžete si např. vzpomenout na PIN, ale pak přijdete k bankomatu a suverénně ho napíšete. A přimělo mě to k přemejšlení nad tim, kolik zajímavejch věcí nám takhle asi uteče, protože je nevnímáme ve správnym kontextu, a tak nás ani nenapadne, co by nás napadnout mohlo – a třeba bysme už dávno mohli mít vynálezy, co budeme mít až za dvacet let…

No nic, to byla jenom taková nedělní chvilka pro food for thought.

Čína II: Peking, den třetí – taxíkem na Zeď

Další den jsme měli na plánu trip na Velkou čínskou zeď do Badalingu. Snažil jsem se ještě večer sehnat jízdní řád vlaku, což se mi moc nedařilo, ale nakonec jsem to díky Jialin vyřídil.

Vstáváme a Šárka naházela do kufru tolik věcí, že jsem musel použít všechny tricky, co jsem znal – samozřejmě včetně přejetí parním válcem –, aby se mi povedlo kufr zavřít. Co mi bylo platný, že jsem svuj vlastní kufr balil na lehko, aby se mi dobře přenášel. Vážil sice pod deset kilo, ale já musil tahat kufr dvakrát těžší. Continue reading “Čína II: Peking, den třetí – taxíkem na Zeď”