Čína II: Za rýžovými terasami Guilinu

Po Pekingu, Šanghaji a Hangzhou jsme přiletěli do Guilinu, čte se /guej’lin/. Zatímco až doteď jsem trávil veškerý svůj čas v Číně blízko jejímu pobřeží, teď poprvé jsem přiletěl do vnitrozemí. Provincie (od roku 1958 autonomní oblast) se jmenuje Guangxi /guang’ši/ a je pravda, že i ona má přístup k moři – ale je to daleko. Pokračovat ve čtení „Čína II: Za rýžovými terasami Guilinu“

Čína II: Hangzhou

Po půl roce nadešel ideální čas na další zápis z mojí cesty do Číny v létě 2014. V minulém díle jste viděli Šanghaj, konkrétně chrám Jing’an a čtvrť Pudong. Dnes se spolu již podruhé podíváme do města Hangzhou.

Abysme nemuseli absolvovat stejný martýrium s lístkama na vlak jako v Pekingu, nabídnul se Čočík, že nám koupí lístky u okýnka ve městě. Už jsem to nejspíš někde popisoval, ale pro jistotu ještě jednou: V Číně si totiž můžete lístky na vlak koupit nejenom na nádraží ? kde se stojí kilometrová fronta ? ale taky u okýnek rozmístěných různě po městě, kde vůbec žádná fronta neni. Asi se, tak jako já, divíte, v čem je háček. Lístek u okýnka mimo nádraží stojí prej o pět yuanů víc, tj. v dnešnim kursu asi o dvacku. Někomu se to teda možná vyplatí, ale na dovolený fakt nemám dost času na to, abych ztratil hodinu života kvůli dvacetikoruně. (Tim spíš, když nám tuhle cestu z vrozené měkkosrdcatosti zaplatil Čočík.)

Od dob, co jsem v Hanzhou nebyl, v něm postavili metro. Který je vevnitř takhle barevný:


Pokračovat ve čtení „Čína II: Hangzhou“

Čína II: Šanghaj II

Na začátku druhého dne v Šanghaji jsme měli na programu místo, které laskavý čtenář zná už z mojí knižní prvotiny, popř. z tohoto blogového zápisku. Šli jsme po nanjingské ulici pěšky k chrámu Jing’an. Cestou jsme se ale stavili na kafíčko a dezertíky a pak nás ještě Čočík pozval na západní zmrzlinu.

Chrám klidu a pohody, kterému my čínštináři prostě nemůžeme říct jinak než 静安寺 /jing’an si/. Ten apostrof se tam píše, abyste věděli, že ty slabiky jsou rozdělený zrovna takhle a ne třeba jin’gan. Stejně tak se píše Xi’an, abyste to nevyslovovali jako jednu slabiku. Ale třeba Beijing se nemusí psát Bei’jing, protože žádný jiný slabiky – beij’ing – z toho složit nejdou. Ale to jste věděli. Pokračovat ve čtení „Čína II: Šanghaj II“

Čína II: Šanghaj I

V minulém díle jste viděli: Cestu taxíkem na Velkou čínskou zeď a následnou cestu vlakem do Šanghaje. Mezi díly je sice trochu delší pauza, ale říkal jsem si, že bych to měl před dalšími cestami už konečně dopsat. Tak snad to nějak stihnu. Endžojte.

A tak jsme přijeli do největšího města na světě – do zmodernizované Šanghaje. Vlak přijel dost večer a pak jsme absolvovali ještě pěkně dlouhou cestu metrem prakticky z konečný stanice až na Lidový náměstí. Suverénně jsem zamířil do hostelu, kde jsem pobejval před čtyřma rokama.

Jenže ty kujóni maj nově tři pobočky a já jsem se omylem ubytoval v pobočce, co se sice jmenovala Lidový náměstí, ale od Lidovýho náměstí byla dál než tahle pobočka, do který jsem zamířil. No tak jsme museli přes ceeeelý to náměstí někdy o půlnoci zase šmrdolit s kuframa.

Naše pobočka hostelu byla sice horší než ta, kde jsem byl před čtyřma rokama, ale furt dobrá. Nicméně u vchodu to strašně smrdělo a vypadalo to nevábně. To nebyl zrovna dobrej první dojem. Pokoj taky byl horší než v tý druhý pobočce, ale co se dalo dělat, že jo. Šanghaj je pěkný město, tak nemá smysl se zatěžovat nářkama na hostel. Pokračovat ve čtení „Čína II: Šanghaj I“

Drobný poznatek z cest: kontextuální znalost

Nebojte, pořád mám v plánu dopsat zápisky z loňský cesty do Číny, jednou to přijde. Zápis ze Šanghaje už mám (už čtyři měsíce) skoro hotovej třeba. Takže dočkejte času jako Konfucius klasu.

Dneska jsem si ale vybavil takovou drobnou historku. Seděl jsem v letadle z Dubaje do Pekingu a přemítal jsem, co jsem si vlastně zapamatoval z čínštiny. Samozřejmě jsem si pamatoval objednávku od McDonalda, ale nemoh jsem si vzpomenout skoro na nic jinýho. Ať jsem přemejšlel, jak jsem přemejšlel, prostě jsem si nevybavil žádnej základní pojem.

No, co se dá dělat. Slovník mám v mobilu, tak to snad nějak pujde.

Přistáli jsme přijeli do hotelu a jdem na večeři. Našli jsme v okolí nějakou vhodnou putyku, co nebyla moc vystrašující, a usadili se vevnitř. A najednou jsem si vzpomněl skoro na celou svoji znalost čínštiny. Ta teda nikdy nebyla nijak ohromující, ale dalo se s tim většinou někde aspoň objednat jídlo.

Najednou jsem věděl, jak se řekne těch pár jídel, co jsem si kdysi objednával furt dokola, jak si říct o placení a další a další věci. Byl jsem z toho dost překvapenej, pozitivně samozřejmě.

Když jsem pak zhruba půl roku potom letěl do Ameriky, stala se mi podobná věc. V Bruselu sice mluvim anglicky, ale z nějakýho důvodu jsem měl pocit, jako by tam bylo zarezlý nějaký koleso a musel jsem vyvíjet značný úsilí, abych složil větu.

Ale přistál jsem ve Washingtonu a najednou se mi mluvilo s takovou lehkostí, že jsem se divil, jak je to možný. Přísahal bych, že i muj přízvuk se hned sám od sebe zlepšil. Hned jsem si u toho vzpoměnl na tu historku s čínštinou.

Určitě to znáte i z jinejch situací. Nemůžete si např. vzpomenout na PIN, ale pak přijdete k bankomatu a suverénně ho napíšete. A přimělo mě to k přemejšlení nad tim, kolik zajímavejch věcí nám takhle asi uteče, protože je nevnímáme ve správnym kontextu, a tak nás ani nenapadne, co by nás napadnout mohlo – a třeba bysme už dávno mohli mít vynálezy, co budeme mít až za dvacet let…

No nic, to byla jenom taková nedělní chvilka pro food for thought.

Čína II: Peking, den třetí – taxíkem na Zeď

Další den jsme měli na plánu trip na Velkou čínskou zeď do Badalingu. Snažil jsem se ještě večer sehnat jízdní řád vlaku, což se mi moc nedařilo, ale nakonec jsem to díky Jialin vyřídil.

Vstáváme a Šárka naházela do kufru tolik věcí, že jsem musel použít všechny tricky, co jsem znal – samozřejmě včetně přejetí parním válcem –, aby se mi povedlo kufr zavřít. Co mi bylo platný, že jsem svuj vlastní kufr balil na lehko, aby se mi dobře přenášel. Vážil sice pod deset kilo, ale já musil tahat kufr dvakrát těžší. Pokračovat ve čtení „Čína II: Peking, den třetí – taxíkem na Zeď“

Čína II: Peking, den druhý

Plán zněl jasně: Koupit lístky na zejtra do Šanghaje a jet se podívat na Velkou čínskou zeď.

Jialin nám doporučila, že na hlavnim nádraží v Pekingu bude jedno okýnko, kde bude obsluha mluvit anglicky. Metrem jsme teda dojeli na to hlavní nádraží a co tam nevidíme — obrovský fronty jenom na vstup do nádraží. Těžko říct, co je to vůbec za fronty (podle mě to byla fronta do odbavovací části nádraží, kam vás pustí jenom s platnou jízdenkou, ale jistej jsem si nebyl) a jestli tam teda máme stát.

Rozhlíželi jsme se, ale pořád jsme nikde neviděli nápis Ticket Office ani nic podobnýho. Tak jsem navrhnul jít se zeptat do KFC, že tam je aspoň minimální šance, že někdo ze zaměstnanců bude umět anglicky. Složitym způsobem jsme to nakonec vyřídili, zaměstnankyně nás poslala 200 metrů pryč a tam to fakt bylo. A skutečně avizovali, že u přepážky č. 18 jsou „English services“. Pokračovat ve čtení „Čína II: Peking, den druhý“

Čína II: Peking, den první

To bylo tak. Začal jsem pracovat, takže jsem konečně našetřil pár halířů na to, abych strávil pár dní v Číně. Bohužel to ale zase znamenalo, že jsem dobu cesty po Číně musel drasticky omezit, protože počet dní na dovolenou neni zas moc velkej.

Plán byl přiletět do Pekingu, projet Čínu křížem krážem a z Taipeie odletět zpátky do Prahy. Při prvnim pokusu jsem zarezervoval zpáteční letenku až na konec srpna. Při druhym pokusu už sice správně na konec července, avšak zpátky z Pekingu místo Taipeie. Týhle druhý chyby jsem si všim až měsíc po zaplacení letenek. Co naplat.


Letní palác

Pokračovat ve čtení „Čína II: Peking, den první“

Čína II: edice 2014

Po třech a půl letech se mi konečně podařilo dostat se znova do Číny. Trasa nebyla úplně přesně naplánovaná, ale nakonec jsme Čínu projeli v pořadí Peking-Šanghaj-Hangzhou-Guilin-Hongkong-Guangzhou.

Všechno se stalo tak velice rychle, že na pravidelný zápisky v průběhu, jak jste zvyklí, mi bohužel vůbec nevyšel čas. Pokusím se to dohnat podrobnými rozprávkami v následujících dnech a týdnech – snad mi laskavý čtenář promine.

Rozdíl oproti prvním zápiskům bude jednak v tom, že jsem Čínu navštívil podruhé, což nabízí možnost reflexe, jednak uplynula na Čínu poměrně dlouhá doba (Čína zdvojnásobí svoje HDP každých deset let) a jednak jsem si v průběhu těch let o Číně sem tam něco přečetl, takže zápisky budu čas od času moct proložit nějakým ekonomickým moudrem. 🙂

V Guilinu a Hongkongu jsem byl vůbec poprvé, což je samo o sobě přidaná hodnota.

Těšit se můžete na cestu taxíkem na Velkou čínskou zeď, návštěvu severokorejské restaurace, vyčerpávající túru po rýžových polích, strašidelný hongkongský mrakodrap a mnoho dalších zážitků.

Stay tuned.