Richard Sulík se mýlí – se Slovenskem budeme obchodovat, i když vystoupí z EU

Jsem velkým fanouškem Richarda Sulíka. Jeden můj kamarád říká, že Richard Sulík je po Václavu Klausovi nejlepší česko-slovenský politik. Těžko se tomu dá oponovat: Sulík je úspěšný předseda svojí strany, letos ji vytáhl až na místo druhé největší strany ve slovenském parlamentu. Sulík je sympatický člověk, jak při novinářských rozhovorech, tak při osobním setkání. Veliký dojem na mě udělal svým principiálním odmítnutím eurovalu tváří v tvář vyhrožování vládních kolegů i celého eurohujeriátu (zájemce také odkazuji na svůj rozhovor s Richardem Sulíkem pro euroSEPTIK.cz).

Líbí se mi, přestože ne se vším souhlasím, s jakým programem šel Sulík a jeho Sloboda a solidarita do slovenských voleb. Toto video je prostě geniální, správa Facebookové stránky samotného Sulíka i SaS je perfektní. Moje kamarádka psala diplomovou práci o negativní dani. Jejím závěrem bylo: “Na základě našeho zjištění přišel s nejpropracovanějším návrhem negativní daně slovenský politik Robert Sulík (Slovensko), a to pro účel programu Odvodový bonus, jenž představuje komplexní reformu sociálního systému. Sulíkův návrh přestavuje výrazný milník v evropské historii [negativní daně z příjmu].” Continue reading “Richard Sulík se mýlí – se Slovenskem budeme obchodovat, i když vystoupí z EU”

Lidská práva v Číně

U příležitosti návštěvy předsedy Xi Jinpinga (kdo nepoužívá pinyin, je n00b) se mezi českými intelektuály rozhořelo nové pobouření nad lidskými právy v Číně. Demonstruje to např. tento průzkum veřejného mínění a jeho posunutá (až nesmyslná interpretace).

Jelikož mám k Číně obrovský obdiv a zároveň obrovský neobdiv k vládám a jelikož jsem měl to štěstí, že jsem v Číně mohl před pěti lety téměř půl roku pobývat, chtěl bych k tomu tématu přičinit několik poznámek.

Kategorickým výrokem podle mě musí být: Číňané dnes žijí prakticky stejně jako my. Continue reading “Lidská práva v Číně”

Čína II: Za rýžovými terasami Guilinu

Po Pekingu, Šanghaji a Hangzhou jsme přiletěli do Guilinu, čte se /guej’lin/. Zatímco až doteď jsem trávil veškerý svůj čas v Číně blízko jejímu pobřeží, teď poprvé jsem přiletěl do vnitrozemí. Provincie (od roku 1958 autonomní oblast) se jmenuje Guangxi /guang’ši/ a je pravda, že i ona má přístup k moři – ale je to daleko. Continue reading “Čína II: Za rýžovými terasami Guilinu”

Víza teroristy neodradí

Doba těsně po tragických událostech je vždy náchylná k tomu, aby vláda utáhla šrouby a přijala protiliberální opatření, která by jinak neprošla. Politika Spojených států po 11. září budiž tomu navždy jasným důkazem a varováním.

Po dnešních ohavných útocích v Bruselu se nepochybně opět začnou ozývat politici s výzvami o zavírání hranic, zpřísnění (nebo nepovolení) vízových režimů, ještě přísnějšími kontrolami na letištích atp.

Měli bychom ale vzít rozum do hrsti. Jakékoliv opatření ovlivní vždy pouze aktéry na hranici, v ekonomii jim říkáme mezní agenti. Např. když pivo zdraží z 20 Kč na 25 Kč, změní to poptávané množství piva u štamgastů pravdpoěodbně pouze velmi málo, nejspíš vůbec. Ale zavzpomínejte na studentská léta, kdy vám zbývala v kapse poslední stovka – u vás by v takovém případě klesla spotřeba o celou pětinu, byli jste v tomto případě právě oním mezním spotřebitelem.

Je nepochybné, že toto navýšení ovlivní některé spotřebitele, avšak představa, že toto navýšení ceny bude mít jiný než zcela marginální vliv na spotřebu štamgastů, je zcela naivní. (A to ani nemluvím o nahrazení piva nějakým substitutem.)

Vezměme si teď vízovou povinnost. Koho odradí vízová povinnost od návštěvy dané země? Ovlivní baťůžkáře a cestovatelské nadšence. Když jsem letěl v únoru do Asie, měl jsem zcela jasnou volbu &nbsap; navštívil jsem pouze země, kde jsem žádné vízum nepotřeboval a do kterých jsem měl vstup bez jakýchkoliv potíží, Číně s její otřesnou vízovou buzerací jsem se vyhnul. V tomto případě jsem byl mezním cestovatelem – čínská vízová politika výrazně ovlivnila moji cestu.

Ale kdybych byl terorista? Rozhodnout se spáchat teroristický útok je závažné a velmi drahé rozhodnutí. Získat cestovní vízum je záležitost (do Číny jako do Schengenu) na pár hodin, při největší smůle na pár dní. I dlouhodobější víza se udělují pravidelně.

Je přece proti zdravému rozumu tvrdit, že teroristu odradí vízový poplatek nebo půlhodinová fronta.

Jediné, co způsobí přísnější vízová politika, bude větší buzerace běžných turistů (což jsou v daném případě mezní agenti), teroristů se dotkne zcela marginálně. Proto vezměme rozum do hrsti a nezavádějme v panice nesmyslná opatření.

Euroskeptici čelí v europarlamentu 90% přesile

Při posledním plenárním zasedání Evropského parlamentu jsme opět měli možnost otestovat, kolik je v europarlamentu euroskeptiků. Na plénum totiž dorazilo nové nařízení, které Evropská komise vyplodila už v roce 2013.

Je to jeden z těch vzácných případů, kdy má Rada ministrů připomínky k textu, který schválil Evropský parlament, a tak se nová regulace neschválí v prvním čtení. V prvním čtení se schválí 85 % toho, co Komise do Parlamentu a Rady pošle, nejčastěji tak, že v Radě je to považováno za bezrozporné a směrnici nebo nařízení tak schválí jakákoliv (rezortně nepříslušná!) Rada.

Tentokrát ale Rada poslala Parlamentu svoje připomínky. Pokud se stane toto, Parlament ve většině případů pouze přijme text schválený Radou – a to bez hlasování. Říká se tomu “early second reading” a projde tak dalších 8 % směrnic a nařízení. Continue reading “Euroskeptici čelí v europarlamentu 90% přesile”

Čína II: Hangzhou

Po půl roce nadešel ideální čas na další zápis z mojí cesty do Číny v létě 2014. V minulém díle jste viděli Šanghaj, konkrétně chrám Jing’an a čtvrť Pudong. Dnes se spolu již podruhé podíváme do města Hangzhou.

Abysme nemuseli absolvovat stejný martýrium s lístkama na vlak jako v Pekingu, nabídnul se Čočík, že nám koupí lístky u okýnka ve městě. Už jsem to nejspíš někde popisoval, ale pro jistotu ještě jednou: V Číně si totiž můžete lístky na vlak koupit nejenom na nádraží – kde se stojí kilometrová fronta – ale taky u okýnek rozmístěných různě po městě, kde vůbec žádná fronta neni. Asi se, tak jako já, divíte, v čem je háček. Lístek u okýnka mimo nádraží stojí prej o pět yuanů víc, tj. v dnešnim kursu asi o dvacku. Někomu se to teda možná vyplatí, ale na dovolený fakt nemám dost času na to, abych ztratil hodinu života kvůli dvacetikoruně. (Tim spíš, když nám tuhle cestu z vrozené měkkosrdcatosti zaplatil Čočík.)

Od dob, co jsem v Hanzhou nebyl, v něm postavili metro. Který je vevnitř takhle barevný:


Continue reading “Čína II: Hangzhou”

F. A. Hayek o evropské integraci

Když jsem se připravoval na svoji přednášku o Evropské unii do Paralelní polis, přečetl jsem si znovu kapitolu Mezinárodní řád a jeho možnosti z legendární knihy Cesta do otroctví od F. A. Hayeka.

Cyklus, v jehož rámci jsem vystupoval, se totiž jmenuje Rakušáci v Paralelní polis. Jelikož téma Evropské unie s rakouskými ekonomy nijak přímo nesouvisí a je možné z rakouských pozic – po mém soudu mylně – evropskou integraci obhajovat, posloužilo mi to jako záminka, abych krátce promluvil o Hayekovi a jeho názoru na EU.

Knihu jsem četl kdysi v prvním nebo druhém ročníku svého studia na VŠE a přestože jsem si nepamatoval Hayekovu pozici úplně přesně, pamatoval jsem si ji lépe než nejznámější český Hayekův karikaturista Tomáš Ježek, který se nechal slyšet:

Pravicovou politiku podle Ježka zrazuje i Strana svobodných občanů a její předseda, europoslanec Petr Mach. “Dal se do protievropských proudů, což je naprostá zrada pravicových myšlenek, protože Evropská unie je společný trh. Proti Evropské unii znamená proti společnému trhu, proti společným penězům,” poznamenal Ježek. Trh podle něj nemůže fungovat bez vynucování práva a právě EU tuto roli přebírá.

Co ale říká Hayek, jehož názor na vztah práva a ekonomie Ježek údajně plně sdílí? Continue reading “F. A. Hayek o evropské integraci”

Chce Pánek, aby muslimové v ČR sekali ruce?

Samozřejmě, že NE. Nechci v České republice sekání rukou, kamenování, nerovnost žen, zneužívání dětí nebo vydírání. A udělám všechno proto, aby u nás nic takového nikdy nebylo legální.

Před časem jsem napsal filosofický článek (později doplněný), o tom, jaká by měla být právní pravidla otevřené společnosti (kterou bezesporu chceme být). Novou vlnu zájmu o tento článek zvednul Radek Adamec, zhrzený bývalý člen Svobodných, nyní aktivista pochybných politických skupin.  Celá relevantní pasáž zní:

“Pokud si muslimové chtějí místo našeho občanského zákoníku uspořádat svoje soukromé vztahy podle práva šaría, proč by nám to mělo vadit? Proč by nám mělo vadit, že katolíci si uspořádávají soukromé vztahy podle svých tradic, a proč by nám mělo vadit, že libertariáni si budou chtít uspořádat svoje soukromé vztahy podle libertariánského práva a ne podle občanského zákoníku nebo zákoníku práce?

Jediné, na čem samozřejmě musíme trvat, je souzení všech, nad nimiž má český stát jurisdikci, podle českého trestního práva. Ale trestní a občanské právo jsou dvě úplně jiné věci.“ Continue reading “Chce Pánek, aby muslimové v ČR sekali ruce?”

Stát není dům

Srovnávat stát s domem, je tak neuvěřitelně sebepopírající argument, až člověk žasne.

Velmi zajímavě se s problémem vyrovnal Urza, ale mě napadá doplňující argumentace. Urza píše, že nedává smysl říct:

“Do domu si můžu pozvat kohokoliv, koho chci.” A ZÁROVEŇ říkat “Do domu si nemůžu pozvat kohohokoliv, koho chci, pokud mi vláda zakáže, aby vůbec k tomu domu přišel.”

To v tom nikdo nevidí evidentní rozpor?

Vláda může na veřejných místech (např. na úřadech) zakázat kouření. Kdekdo včetně libertariánů s tím souhlasí. Může vláda zakázat kouření v soukromých restauracích? U mě doma?! Z jakého titulu?

Nebo teda dům není jako stát? To jsem z toho jelen.

Rozdíl mezi státem a domem je tak obrovský, že vlastně ani nevidím, v čem se podobají. Dům obývá několik málo členů domácnosti a je málo rozlehlý. Je tedy snadné mu vládnout – a podle naturelu přítomných buď konsensuálně, tyransky, nebo třeba i většinovým hlasováním.

Ve státě bydlí milióny obyvatel a je tak velký, že vláda nemůže mít oči všude. Preference obyvatel se dají s velkými potížemi agregovat (spíše nedají), ale rozhodně nelze tvrdit, že pravidla fungování státu a pravidla fungování domácnosti jsou totožná.

U mě doma např. nikdo nesmí jíst chleba se škvarkama, protože je to (podle mě) hnus. Jak byste se ale asi cítili, kdybych vám to zakázal na celém území státu?

—

Bonus pro nadšené ancap čtenáře: Může si spousta vlastníků domů odsouhlasit, že kolem svého condominia postaví zeď (a Mexičani ji zaplatí) a většinovým hlasováním se bude rozhodovat, kdo smí projít bránou. Ano, zajisté to podle liberálů smí. Ale bylo by to veselé místo k životu? To asi sotva. A stát by měl být veselé místo k životu.