Tag: politika

The case for a withdrawal from the EU has never been stronger

The first line of The Treaty of Rome says that the parties are “determined to establish the foundations of an ever closer union” and politicians have continued in the said determination for decades without asking the people for their consent.

That has always been a risky business in the EU because usually when the people can have their say, they reject EU’s outlandish proposals. Such as when the Irish said ‘no’ to the Treaty of Nice, when the Swedes and the Danes said ‘no’ to the euro, or when French, the Dutch and again the Irish said ‘no’ to the beloved EU Constitution Lisbon Treaty (remember that these two treaties are identical in every regard).

Putting proposals to a referendum is thus a much feared move in Brussels. The Eurocrats prefer to proceed by a series of bureaucratic moves. Virtually all EU states have political system prone to crises in the coalition governments. That is why the press is mainly preoccupied by the local political whodunit and does not pay any close attention to the EU bureaucracy — much to the pleasure of the mandarins in the Berlaymont and much to the dismay of the people. The people will, however, express their views with a rather regular pattern when finally given the chance to do so. Continue reading “The case for a withdrawal from the EU has never been stronger”

Život evropského mandarína

Derka Jana Eppinka jsem znal v podstatě jenom z tohoto jeho proslovu. Pamatuju si taky, že se tu a tam směje Farageovým vtipům, a tuším, že se o něm pozitivně vyjadřoval Dan Hannan na blogu. Když jsem se dozvěděl, že v češtině vyšla jeho kniha Život evropského mandarína, určitě jsem si ji hodlal přečíst. Očekával jsem další zdrcující kritiku bruselských institucí.

Když jsem vzal knihu do ruky a na začátku přečetl nejapné předmluvy Edvarda Kožušníka a Jana Zahradila, dost mě to od čtení odradilo. Bohužel mě to neodradilo úplně, což mělo, protože ty předmluvy jsou dostatečným varováním před obsahem knihy. Continue reading “Život evropského mandarína”

Liberálové vs. feminismus

Byl jsem donucen přečíst si text Čí svoboda? A jaká svoboda? Krátká úvaha nad českým “liberalismem” od autorky Barbary Havelkové. Jelikož se jedná o velmi neslušný útok na liberalismus, musím reagovat.

Článek autorky ověnčené akademickými tituly z ČR i zahraniční (viz) je plný tak neuvěřitelných nesmyslů, že s tím by u mě neprošli ani moji studenti na VOŠce. Proto nechápu, jak může něco takového dát na papír učitel na prestižní univerzitě.

Nezbývá než to vzít postupně.

Představa mnoha českých “liberálů” o “svobodě” se podle mého dá shrnout asi takto: “Svoboda je, že si můžu dělat, co chci.”

Vůbec ne. Absolutní straw-man. Ať autorka někoho takového ukáže. Continue reading “Liberálové vs. feminismus”

Neoliberál z Loch Ness

Chci tímto článkem učinit zásadní prohlášení o neoliberálech: Neoliberálové neexistují.

Jak to? Vždyť o nich všichni mluví!

  • pročetl jsem celou řadu materiálů od Mises Institutu, toho amerického i českého, se kterým spolupracuji
  • zúčastnil jsem se semináře Foundation for Economic Education a její hlavní představitele znám osobně
  • pravidelně sleduji pravicové blogy a akademické články prominentních liberálů
  • půl roku jsem působil jako stážista v Cato Institutu, předním libertariánském think-tanku
  • pravidelně chodím na semináře CEPu, jsem členem Svobodných a jsem šéfredaktorem Laissez Faire
  • českých i světových klasických liberálů a libertariánů znám desítky

To všechno jsou přece přední neoliberální instituce.

Nikdy, opakuji nikdy, se mi nestalo, že by kdokoliv z nich sám sebe nebo někoho jiného označil za neoliberála. Slovo neoliberál se používá výhradně v levicových médiích v Česku i ve světě jako hanlivá nálepka pro klasické liberály. A přesto, že nikdo nikdy žádného neoliberála neviděl, levicový tisk a levicoví kavárenští intelektuálové tento termín neustále používají.

Všimněte si, že nic netajíme. K liberálním zásadám se hrdě hlásíme. Ale všechny ideologické směry se také hlásí k určitému pojmenování. Konzervativci ke konzervatismu, socialisté k socialismu, fašisté k fašismu. A liberálové k liberalismu. Nálepek netřeba.

Jak víme, že to je hanlivá nálepka? Protože neobsahuje nic navíc, co nepokrývá termín klasický liberál nebo libertarián. Pouze negativní emoce.

Ano, termín neoliberál měl zpočátku svůj význam, ale poté byl tento nahrazen termínem ordoliberál. Dnes se termín neoliberál používá pouze jako nadávka.

Vít Zvánovec navrhuje, že termín neoliberál se má používat pro lidi, kterým jde pouze o ekonomickou svobodu, ale ne o osobní svobodu. Takoví lidé se možná nacházejí v Republikánské straně USA (a říká se jim konzervativci), ale mezi všemi těmi desítkami až stovkami liberálů, které znám a sleduji, takový neexistuje ani jeden jediný.

My liberálové totiž vycházíme z osobní svobody, ekonomická svoboda je pak pouze jejím důsledkem. Nemá tedy žádný smysl vysvětlovat nám, že osobní svoboda je důležitá. Je to alfa a omega toho, co považujeme za spravedlivý a morální systém.

To prohlašuji zcela zodpovědně.

Svět podle Hegera

Už dlouho jsem nečetl tak hrůzostrašný článek. Leoš Heger chce kontrolovat každičký krůček v našem životě. Pojďme větu po větě.

Ministerstvo zdravotnictví dál bojuje za zákaz kouření v restauracích.
Zbytečné dokola opakovat, že ministrovi ani parlamentu není nic do toho, jestli sám ve svém vlastním podniku povolím kouření nebo ne. Na internetu je k tomu asi milión textů, ten nejlepší je potom zde ».

Nechápu, proč bychom my ostatní měli trpět kvůli tomu, že nějaký pražský intelektuál se rozhodl, že jakékoliv kouření škodí zdraví — což je očividný nesmysl. Continue reading “Svět podle Hegera”

Lekce byrokratického trollingu

Že byrokrati umí být neúmyslně vtipní — jako když nadávají na vysoké daně — to všichni víme. Ale musíte se přestěhovat do města, ve kterém žijí pouze byrokrati, abyste dokázali správně ocenit tento specifický byrokratický humot.

Tak např. bar jménem 18. dodatek, pojmenovaný samozřejmě podle 18. dodatku Ústavy Spojených států, který zavedl prohibici těmito slovy: “Rok po ratifikaci tohoto článku se zakazuje výroba, prodej nebo doprava omamných nápojů, jejich dovoz a vývoz s clem jejich použití na území Spojených států a všech územích podléhajících jejich jurisdikci.”

Jak známe z historie, tento dodatek se ukázal být naprostou katastrofou. Jaké by to asi bylo, pojmenovat svůj bar třeba Holocaust nebo 5. sjezd KSČ? Ale i kdbychom to brali jako povedený vtip — myslíte, že některému z byrokratů dojde, proč 18. dodatek selhal? Že to bylo kvůli tomu, že lidi při hledání vlastního štěstí serou na představy byrokratů o správném životě. A že proto vždycky všechna nařízení z Washingtonu způsobí jenom a jenom utrpení? Continue reading “Lekce byrokratického trollingu”

Lord Monckton o Margaret Thatcherové

Z nebe bude Margaret Thatcherová, nejlepší přítel, kterého kdy Spojené státy měly, pozorovat nyní nevyhnutelnou dezintegraci ponuré evropské tyranie úředníků, jejíž neúspěch předvídala, i když za to zaplatila koncem v politice.

Margaret byla jedinečná: zarputilá bojovnice za lidi proti vládě, za daňové poplatníky proti byrokratům, za zaměstnance proti odborům, za Nás proti Nim, za volné trhy proti státnímu řízení, za privatizaci proti znárodňování, za svobodu proti socialismu, za demokracii proti komunismu, za prosperitu proti národnímu bankrotu, za právo proti mezinárodnímu terorismu, za nezávislost proti globální vládě; vizionářka mezi trpaslíky; akční žena mezi snílky; státník mezi politiky; ničitelka tyranií od arogantní Argentiny přes invazivní Irák až po barbarský Sovětský svaz.

Měřítkem krátkozrakosti a nevděku jejích parlamentních kolegů je to, že ji vyhodili z úřadu poté, co slavně odvětila “Ne, ne, ne!” na podvodný návrh nejvyššího soudruha komisaře z Bruselu, že Evropský parlament eunuchů by měl nahradit národní parlamenty, že tajná klika anonymních soudruhů komisařů by se měla stát evropskou nejvyšší vládou a tápající Evropská rada jejím senilním senátem, a tím tak znovuzapočali smutný, zřetelný úpadek země, kterou Margaret na krátkou a nádhernou chvíli učinila opět velkou. Continue reading “Lord Monckton o Margaret Thatcherové”

Děkuji, pane prezidente

Původně jsem chtěl napsat nějaký shrnující článek o Václavu Klausovi, ale na to bude ještě dostatek času někdy za padesát let. Myslím, že nastala ideální chvíle na to, abych vyložil cestu svých politických idejí.

Ta cesta totiž do značné míry začíná u Václava Klause a končí — aspoň zatím — v Cato Institutu, kam právě prezident Klaus příští týden zavítá. Zde je tedy můj osobní příběh: Continue reading “Děkuji, pane prezidente”

Velezrádce?

Senát obžaloval prezidenta z velezrady, text zde ». Velezrady se měl dopustit těmito pěti body:

  1. Neratifikoval ESM
  2. Dlouho nechtěl ratifikovat Evropskou sociální chartu
  3. Nechce jmenovat nové soudce Ústavního soudu
  4. Vyhlásil amnestii
  5. Nejmenoval soudního čekatele Langera

Jsou to všechno samozřejmě nesmysly.

Ústava dává prezidentovi volnost v rozhodování, které mezinárodní smlouvy ratifikuje a které ne. Podle mě to z textu Ústavy plyne jednoznačně a nevidí to pouze zaslepený fanatický klausobijec. Nadto, domnívám se, že ratifikací ESM by naopak prezident velezradu spáchal.

Nové soudce Ústavního soudu prezident navrhoval, dokonce sociálního demokrata Koudelku, ale Senát se rozhodl, že mu žádného soudce neschválí. Proto by se Senát měl zamyslet spíš sám nad sebou.

Volnost v rozhodování, komu udělit amnestii, dává prezidentovi Ústava opět jednoznačně. Šok nad tím, že prezident může udělit milost nebo vyhlásit amnestii zcela libovolných rozměrů, je směšný. Kdyby si senátoři přečetli Ústavu, věděli by o této pravomoci prezidenta dávno. Navíc vyhlášení amnestie bylo správné. Amnestii tedy může vyhlásit libovolných rozměrů, dokud s ním souhlasí premiér (kterého sám jmenuje). A odpovědnost za amnestii nese vláda, ergo obžalovat prezidenta z velezrady kvůli amnestii je pojmový nesmysl.

Ústava taktéž dává prezidentovi volnost v rozhodnutí, koho jmenuje soudcem a koho ne. Prezident se řídí Ústavou, nikoliv názorem Nejvyššího správního soudu, který v Ústavě nemá oporu. Prezident je zkrátka funkce politická, nikoliv poštovní, aby doručoval rozkazy jiných ústavních orgánů na správná místa.

—

Víc k tomu není co dodávat. Senátoři nejhoršího parlamentu v dějinách této země by se měli stydět za to, jak účelově překrucují Ústavu České republiky.